neděle 22. dubna 2018

Ekaterina Kovalenko

https://pd-rp.blogspot.cz/2018/04/ekaterina-kovalenko.html

Chaos. Naprostý, totální chaos - to je přesně to, co vystihuje nejen Ekaterin současný život, ale poměrně věrně obsáhne i celý její charakter. Vypadá to, že se snad zasekla někde napůl cesty mezi pubertou a dospíváním, odmítaje se vydat cestou osudu a konečně připomínat spořádanou mladou anglickou dámu, za kterou ji nikdo ani považovat nemůže. Na to v ní dříme zakořeněný ruský původ, tvrdá výchova zanechávající hluboké rýhy na její duši a nepříliš vábná mluva, kdy ji východní přízvuk jen těžko lze upřít. A tím pádem i porozumění, protože anglicky umí jen pár holých vět a k tomu ještě neobratně, že i děcko z chudinské čtvrti hovoří daleko vznešeněji než ona. Angličtinu konec konců považuje za jazyk nafoukanců, jemuž konkuruje tak akorát francouzština. Pokud už má přeci jen anglicky prohodit nějaké to slovo, prve stiskne rty k sobě, stahujíc je do uzounké linky jasně svědčící o tom, jak se jí tento počit z hloubi duše znechucuje. Možná i hnusí.

Pro Kaťušu, jak ji nazýval starší bratr Sasha, je lepší dupnout si, umanutě se nepohnout dál a raději se vymlouvat, že se od ní, jakožto od ženy, dá očekávat mnohé a tudíž se i nálady mění pomalu z minuty na minutu. A sic už jí není dávno patnáct let, že by pobrala s lety o něco víc rozumu, to se s klidným srdcem taky říci nedá. Nadále zůstává zbrklá, do všeho se vrhá po hlavě, aniž by se dvakrát rozmýšlela nad následky (jako spíš vůbec), nerozvážná a i když se pokouší jednat zodpovědně, obvykle to dopadne katastrofálně pro všechny zúčastněné. Někdy úmyslně, jindy je chyba v nerozvážném používání úst, která si žijou vlastním životem nezávisle na myšlenkových pochodech a společenské situaci. Když se totiž s vámi přenese přes krkolomné začátky, při čemž v její přítomnosti jde často i o život, musí každý zjistit, že Katerina prostě jen neví, co se sebou dělat a nemálo ji to děsí. V jednu chvíli se dokáže chovat jako nevychovaný buran a rozdávat rány, které slečně nepřísluší, zatímco o chvilku později se červená studem a s očima sklopenýma k zemi se snad i omluví, ač se mnohdy do něčeho obdobného musí nutit. Někde hluboko v ní dřímá zakořeněná nedůvěra, a i když prohlásí, že dotyčnému stoprocentně věří, vždycky bude myslet na zadní vrátka pro případ, že by došla ke zklamání.

Sebe samu popisuje jakožto lvici - je zkrátka svá, hrdá a čas od času ochotná ublížit každému, kdo se jí v danou chvíli připlete pod ruku. A trochu panovačná. Je jen málo věcí, do kterých si nechá mluvit, a rozhodně si nenechá rozmluvit svoje názory a postoje, ať už jsou správné či nikoliv. Za ty je schopná se rvát s tím správným zápalem, takže není divu, že čas od času spadne do pěkné hádky či dokonce šarvátky, kdy zapomíná, že se už nějakou dobu nenachází na území Ruska ve výcvikovém středisku klanu Kovalenko, kde si mohla vyřizovat účty pěstí do tváře. Ale tu hádku většinou vyhraje, protože loví z rukávu takové argumenty, proti kterým většina lidí nedokáže říct ani fň.

Ví co je kompromis, a občas je ochotná najít nějakou zlatou střední cestu, aby se například nerozhádala s někým, na kom jí opravdu záleží. Je upřímná a nebojí se říct hezky od srdce, co si myslí. Možná právě proto jí někteří lidé označují za drzou opici. A možná trošku drzá opravdu je. Na druhou stranu se ale umí chovat i skutečně přátelsky a starostlivě. Má ráda společnost a zábavu, i když tvrdívá pravý opak a hází po všech nerudné pohledy. Může za to skutečnost, že se od dětských let nemohla účastnit podobných taškařic, nezažila ani vesnické zábavy, natož slavnosti ve městě. Na druhou stranu ovládá tanec, ač ne tak důstojně, jak by bylo třeba. Nikdo ji tak nemůže označit za elegantní tanečnici, když všem akorát pošlape boty. Je nespolehlivá, na druhou stranu docela zásadová, obzvlášť v rámci lovu má určité osobní zásady, kterých se drží. Nenechá ze sebe dělat blbce, a ten, kdo by z ní náhodou zkusil udělat hlupačku, by nakonec asi utekl se staženým ocasem a sklopenýma ušima. Co je její největší problém? Pravděpodobně fakt, že je docela majetnická, tudíž i poměrně žárlivá, a umí být vášnivá jak v hádkách, tak ve vztazích.
 

Ekaterina měla vždy jeden velký problém, který jí otec nikdy neodpustil - nenarodila se jako chlapec, nýbrž děvče. Co na tom, že sladké od pohledu? Andrei zkrátka toužil po synovi, který by následoval jeho stopy, pokračoval v tradici loveckých předků - slavných i těch méně známých. Malá holčička s buclatými tvářičkami linii úspěchů překazila. Pohoršení padalo nejen na její ramena, ale též na bedra její matky, Valentiny, která dlouho po porodu stonala. Ukázalo se, že dalšího dítěte se od ní manžel nedočká, což vedlo k frustrovaným výkřikům plných hněvu, dovolávání se po spravedlnosti a tvrdých zkoušek, které musela Kaťuša, jak o ní hovořil starší bratr Sasha, prvorozený a ukázkový lovec, podstoupit. Co na tom, že Andrei už jednoho syna měl? Toužil po dalším. Po několika dalších a snad teprve poté by dal prostor své představivosti pro holku, uzlíček krásy, který by starší bratři chránili před silami temna a neúnavnými nápadníky s jejich výmluvami, proč by zrovna oni měli být dobrou partií pro nejmladšího ze sourozenců. Vše se však zvrtlo v ten jediný okamžik, kdy Valentina nemohla už znovu otěhotnět a namísto chlapce přišlo na svět děvče.

Tvrdý život naučil Ekaterinu odolnosti vůči narážkám a pochybnostem, že jako malá, nijak výrazná dívka nic nezvládne. Zprvu se nedokázala ubránit slzám. Ne tehdy, když jí Sasha dal pořádnou nakládačku, že si poležela několik dnů se zpřelámanými žebry a vykloubeným ramenem. Nenáviděla jej za takové chování, kdy se nevzepřel otcovu rozkazu a na svou mladší sestru vztáhl ruku jako nějaký viking, co si potřebuje ukočírovat neposlušnou ženušku. V začátcích výcviku se v ní vzpíral odpor, plála touhou je do jednoho uškrtit nebo alespoň ubodat ve spánku. Často si tehdy chodívala stěžovat matce, která ji hladila po vlasech, konejšíc svou malou holčičku. Kolikrát se pokoušela Katerině vysvětlit, že život lovce je těžký? Sama dřív lovila, ovšem manžel jí nakonec zakázal podnikat odvážné výpravy za upíry a jinou chamradí, která se v Rusku tou dobou pohybovala. Viděla v matčiných očích onu touhu vydat se vstříc nebezpečí a ještě jednou si dokázat, že na to má. Právě její odvaha, ač skrytá před manželem, nutila Kaťušu neustále pokoušet osud a znovu vyzývat bratra k souboji, ač neměla sebemenší šanci. Jen jednou jedinkrát jej přemohla. Trocha lsti ji stačila na to, aby se mu vyrovnala a zasadila rozhodující úder. Co na tom, že ji samotnou krášlil rozbitý ret, natržené obočí, řada modřin ve tváři a těle a naražená žebra? Dokázala to!

Tehdy se pro jednou cítila šťastná. Sashu mohla nesnášet, jak se na mladší sestru sluší a patří, na druhou stranu by mu nepřála nic zlého. Možná tak zlomenou ruku a pár ran do tváře, které by mu ji přikrášlily. Výcvik se od té doby nesl v mnohem těžší formě, kdy byla nucena podnikat dlouhé, velmi náročné běžecké závody na čas v nepříliš příjemném počasí, jak už to v Rusku bývá zvykem. Tahala se s kamením a těžkými vědry naplněnými vodou, v tuhé zimě i ledem. Lovila v sibiřských tundrách a tajgách. Dny bez jídla, únava, někdy i halucinace, to vše na ni doléhalo a Ekaterina se prala s každým příznakem vlastní slabosti. Přošla. Sic zmožená tak, že ještě týden stonala v posteli a matka musela poslat do Petrohradu pro dobrého doktora, který by ji zachránil před branou, kde se duše soudí za hříchy. I přesto na ni otec nikdy nepohlížel s pýchou, jakou by si zasloužila. Veškerá pozornost se věnovala Sashovi, který nikdy neonemocněl a každé zranění zvládl přetrpět bez hlasitého sykání a upozorňování na něj. Dceři opět bylo vyčítáno, že je děvče.

Dlouhé dny pak zůstávala nečině v pokoji, odmítala jej opustit za dne. Jen za noci vylézala ven, lezla po střechách sídla loveckého klanu, kde byla trénována, srovnávaná s ostatními. Vždy jako poslední. Do chvíle, než někdo zavraždil jejich vzdáleného příbuzného. Roztrhané tělo bratrance ze třetího kolena do očích všech vehnalo touhu mstít se tomu, kdo si dovolil mu rozervat hrdlo. Jenže pak začali mizet další a další. Ekaterina pro vlastní bezpečí byla poslána do Anglie, prý aby se přiučila umění vznešeného rodu Van Helsing, kteří se stali legendou mezi ostatními loveckými klany. Sasha zůstával, což tehdy mladá tmavovláska odmítala dovolit. Pamatovala si, jak křičela, nadávala, prosila otce, aby ho pustil s ní. Nikdy netušila, že ho má tak ráda, že tolik na něm lpí. Jaký to šok pro její duši. Po jejím odjezdu, zdlouhavém několik týdnů, bylo nalezeno ještě pár těl. Kdo za tím stál, se nezjistilo. Že se jednalo o Sashu, který toužil své sestře dopomoct k vyššímu postu a chránit ji před severskými burany, kteří by si ji podali jako malé dítě. Ne, netušila nic z toho. Skončila v Anglii, zavšiveném Londýně, který se jí ani trochu nelíbil. Ubytovaná v sídle klanu Van Helsing se potýká s typicky britskou módou, co jí akorát věčně škrtí, sukně překáží a u stolu musí jíst jako slušně vychovaná dívka.

Žádné komentáře:

Okomentovat