Společenské vrstvy

Viktoriánská společnost by se dala rozdělit do tří hlavních vrstev: VYŠŠÍ, STŘEDNÍ a NIŽŠÍ (označována také jako pracující nebo dělnická vrstva).
 

Téměř výlučně se skládá z aristokracie, jako jsou vévodové, hrabata a vikomti, kteří jsou mnohdy blízce či vzdáleně spřízněni s královskou rodinou. Profese tady mnohdy není na místě díky obsáhlému rodinnému bohatství, ačkoliv se i tak spousta angažuje jako hlavní 'tahouni' průmyslu (např. těžba nebo stavba lodí).

Život ve vysoké společnosti je jedna velká sbírka toho, co se může a co naopak ne. Být přistižen ve špatném oblečení se rovná stejnému ponížení, jako oslovit někoho špatným titulem. Mladá žena nesmí být načapána o samotě s mužem (míněno např. v ložnici nebo pokoji), který nepatří do její rodiny nebo s ní není zasnouben a očekává se od ní, že se výhodně provdá a bude reprezentovat svého manžela bez skandálů. Muži zase musí vědět, jestli je vhodné pít nebo kouřit před dámou, kdy se mají poklonit a před kým smeknout klobouk, aby nespustili vlnu drbů.

Členové vyšší společnosti jsou většinu svého času zaměstnáni večírky, návštěvami, držením si přehledu o svém okolí a nejnovější módě. Sice si můžou dovolit věci, na které by lidé z jiných vrstev jen těžko dosáhli, ale jsou také nejvíce vázáni společenskými konvencemi.

V sobě obsahuje asi tu největší různorodost. Vyšší střední až střední společenské zázemí sestává z více či méně bohatých rodin, které postrádají šlechtický titul. Jeho členové většinou zastávají uznávaná pracovní místa, jako je např. doktor, učitel, obchodník nebo třeba kněz. Často je jediným rozdílem mezi vyšší střední a střední vrstvou nahromaděné bohatství, nebo i počet zaměstnaného služebnictva. Moci si dovolit více jak jednoho sluhu je jasnou známkou toho, že máte peníze.

A služebnictvo je právě další skupinou, řadící se k 'lidem ve středu'. Stejně jako jeho pán musí každý sluha, nebo služka znát základy etikety, vědět, kdy a jak koho smět oslovit a kdy je lepší prostě zmizet a neexistovat. Na druhou stranu nejsou tak vázáni konvencemi a je jim dovoleno užívat si z dohledu zábavy, zpívání, tancování a jiných aktivit. I jejich svět má však jistou hierarchii, počínaje majordomem a konče u vytíračky podlah.

Obzvláště příslušnici vyšší střední vrstvy se mohou vmísit do vysoké společnosti, ať už díky obchodu nebo výhodnému sňatku, pokud z toho mají obě strany užitek. Míra vyžadování určitých mravů se proto liší hlavně podle společenského postavení.
 

Neboli PRACUJÍCÍ/DĚLNICKÁ VRSTVA je od dvou ostatních vzdálena nejvíce. Chudí jsou pro vyšší společnost neviditelní. Často se jedná nevzdělané venkovany nebo chudé měšťany, kteří většinou mívají těžké, nebezpečné a špinavé zaměstnání, hlavně v továrnách, z kterého nikdy nevzejde mnoho peněz a žijí podle možností buď v řadových, nebo společných domech na okraji společnosti. V jejich životech hraje etiketa pramalou roli, i když pýcha jim nechybí. Některé rodiny raději preferují přijít na vlastní způsob přežití, než by přijaly nabízenou pomoc.

Pod pracující třídu se řadí už jen žebráci a nuzáci, žijící v extrémní chudobě, mnohdy kvůli stáří, nezaměstnanosti nebo nemoci, a prostitutky, neboť žena si prakticky jinak, než-li prodejem těla, nemohla vydělat peníze.