pátek 11. května 2018

Evelyn Isabella Powlett

https://pd-rp.blogspot.cz/2018/05/evelyn-isabella-powlett.html

Zevnitř i zvenčí radostí a štěstím zářící děvče, které chvíli neposedí ani nepomlčí. Asi tak by se dala popsat Evie. Dívka, která rozhodně nepatří do ošklivého Londýna, přestože jí to tak nepřijde, přeci jen je uvnitř dobrodruh a čím více je něco tajemné, tím více to chce prozkoumat. Není úplně nebojácná, ale občas ten hlásek, který jí v hlavě říká, že by někam fakt lézt neměla, jednoduše ignoruje. Nevnímat rozum a rady ostatních umí Evelyn skvěle, poněvadž je to skill, který praktikuje od svého narození. Jako dáma se chovat umí, nicméně protože jen těžko udrží pozornost, většinou není schopná své slušné vychování příliš aplikovat na běžný život. Místo toho je vidět, že po pěti minutách ji obyčejná konverzace nudí, a i když se jen tak nesebere a neodejde, nedokáže se své tváři skrýt nepopiratelný nezájem o počasí a podobné blbosti, o kterých by někdo konverzoval s mladou dámou. Co hůř, většinou ostatní předpokládají, že je úplně blbá, takže jakékoliv komplexnější téma ani nevytahují. To trochu uráží její ego (nutno podotknout, že její ego není nijak velké ani přehnaně výrazné), protože Evelyn je všechno, jen ne hloupá. Vzdělání se jí dostalo velmi dobrého, a to i na aristokratické poměry, navíc její zvídavá duše jí nenechala jen tak nevyužít obrovských knihoven a jiných zdrojů vědomostí, které se jí prakticky nabízely celý její dosavadní život. 

Na načervenalých rtech jí neustále pohrává vřelý úsměv, a celkově stačí jeden pohled do jejích světlých studánek a vyčtete z ní úplně všechno. Skrývání emocí je něco, co ji ještě nikdo nenaučil a asi už ani nenaučí. Evelyn se nerada přetvařuje, navíc lhaní taky není úplně její forte. Má dobrou představivost, určitě by dokázala nějakou lež vymyslet, ale pokaždé, co se byť jen pokusí lhát, začne jí divně cukat oko, tón hlasu jí vyjede nezvykle nahoru a přehnaně u toho mrká. Jinak se ale Evelyn samozřejmě nesnaží rodině dělat ostudu, takže svou mírně rebelskou duši i potřebu občas někoho opravit nebo poučit, krotí, co to jen jde. Vždycky chtěla, aby na ni strýc s tetou byli hrdí – rozhodně se tedy nebude někde muchlovat s cizinci nebo oblékat jako děvka, moc dobře ví, co by celé její rodině přineslo opravdu velkou potupu, a vyhýbá se tomu velkým obloukem. Její motivací pro dobré chování i nadále zůstává strýc s tetou, i když je musela opustit, protože její vlastní rodiče jsou jí cizí a jednoduše se mezi nimi žádné emocionální pouto nevytvořilo. Nakolik je v mnoha věcech určitě naivní, ví, že nemůže jen tak někomu důvěřovat, a přestože automaticky nepředpokládá, že se jí snaží někdo využít nebo zblbnout pro peníze, ví, co si může dovolit, a jsou hranice, které sama sobě nedovolí překročit. Její místy vzpurná povaha se občas projevuje v maličkých věcech – například když se jí něco hodně nelíbí, místo toho, aby dělala vlny a hádala se, jednoduše při večeři naschvál drží příbor naopak a podobně. Stresu odolává dobře a dlouho, než se pak z ničeho nic bez varování zlomí. Dokáže nasávat hodně, nadávky, ošklivé pohledy, vysoké očekávání všech ostatních, všechno to dokáže natáhnout a většinou ji pak přes tu pomyslnou hranici pošťouchne nějaká úplná maličkost. Stres na ní samozřejmě poznat jde, ať už na tom, že rty upjatě tiskne k sobě, nebo na tom, že je viditelně nevyspaná. Noční můry ji netrápí často, ale pokud přijdou, zůstanou klidně i týden, což se dost podepíše na jejím vzhledu i psychice. V takových obdobích bývá ještě více rozrušená a někdy až přehnaně citlivá. Za normálních okolností ji jen tak něco neurazí, ale pokud se necítí sebejistě, pokud nemá půdu pevně pod nohama, celý její systém chápání světa je najednou rozhozený a ona si holt vykládá některé věci špatně. Naštěstí pro všechny kolem, Evelyn nedokáže být dlouho uražená, a pokud se nejedná o něco vážného, dokáže odpustit celkem rychle. V krizových situacích jí nejvíce pomáhá soustředit se na ostatní – sama si otestovala, že když se ponoří do vlastního žalu, uvrhne jí to do depresí, ze kterých se jen těžko dostává. Raději veškerou energii upře na jinou osobu. Obětavost jí logicky tedy nechybí a pro své přátele, byť jich má pár, by udělala cokoliv. Celkem jednoduše k nim přilne a jen těžko se loučí. 

Co se nějakých koníčků a schopností týká, Evelyn je zcela průměrně hudebně nadaná, nijak extra ji to nebaví. Ráda plave a pobíhá zahradami, jinak je jí ale fyzická aktivita více méně cizí. Z typicky holčičích věcí má ráda pěkné šaty (krajky, světlé barvy, cokoliv co mírně evokuje francouzskou módu) a vyšívání, přestože místo růžiček spíše vyšívá různě velká a barevná kolečka nebo spirály, protože u vyšívání se jí skvěle přemýšlí. Ona si to představuje tak, že jehla pomyslně naviguje její myšlenkový proud. Někdo by řekl, že vyšívání koleček je nuda, že je to ošklivé, Evie vám ale přesně řekne, nad čím ve chvíli tvorby daného kousku přemýšlela. Všechny své výtvory si pečlivě schovává, ráda by věřila, že při tom do kapesníčku vtiskne vzpomínky a myšlenky. Nejvíce ze všeho ji baví prozkoumávat věci, přemýšlet nad světem a polemizovat o fungování všeho kolem. Vydrží hodiny sledovat, jak fungují hodiny, jak se na hladině vody tvoří vlny, fascinují ji i jednoduché věci jako padající listí ze stromů. Její mysl funguje na z velké části analytickým způsobem, ráda si věci představuje jako mechanismy, od jednoduchých věcí jako chuťový vztah čokolády a jahod, po daleko komplexnější věci, jako jsou lidské vztahy a společnost. Kromě svých nejbližších kamarádů o tom ale nikomu neříká, protože naprosto jasně chápe, že tohle je už míra inteligence, která je nežádaná a potencionálně by mohla kompromitovat její možnost dobře se vdát. Zná obstojné množství jazyků, z toho jen španělštinu, francouzštinu a němčinu plynule (díky velmi talentované, v jazycích daleko lépe vzdělané kamarádce Marjorie).Svůj skotský přízvuk dokáže potlačit, zas tak silný není, nicméně přirozeně když je rozrušená, ujede jí to. V jídle není příliš vybíravá, chutná jí valná většina věcí a nebojí se vyzkoušet něco nového.

Co se jejího názoru na společnost týká, je nad vším docela rozpolcená. Pocházejíc z více méně progresivní rodiny, ať už na straně rodičů (minimálně, ale přece), nebo strýce a tety (hodně), sama věří, že dívka by se neměla stydět za to, že má dobré vzdělání, nebo se omezovat jen na péči o děti. Často nad tím přemýšlí a většinou dojde k názoru, že vybočování z normálu, ať je to jakkoliv proti jejímu přesvědčení, zatím nestojí za tu bolest a hanbu, kterou by tím své rodině způsobila. Možná kdyby byla dcera nějakého chudšího hraběte, nebo obyčejná dcera obchodníka, ale v její momentální situaci jí to přijde jako nehorázně blbý nápad. Jestli ke štěstí všech přispěje to, že se vdá za nějakého cizího chlapa, kterého ani nemiluje, tak budiž. Jestli v jejích očích všechno funguje jako mechanismus, ona jako jedno jediné malé kolečko v soustavě desítek jiných koleček musí zapadnout, jinak zničí úplně celou soustavu.


Narozená jako nejmladší dítě vévody Harryho a vévodkyně Wilhelminy Powlettových, Evelyn měla dětství poměrně pěkné a pohodlné, byť vzdálené od rodiny. Své dva starší bratry, Nathaniela a Olivera, pořádně nikdy nepoznala, stejně tak až do smrti Olivera pořádně neznala své rodiče. Její matka ji tak úplně nechtěla, nejevila žádný zájem o to se o ni starat, otec měl plné ruce práce a neměl čas ani náladu se zajímat, takže po pátých narozeninách byla Evelyn poslána k příbuzným do Skotska. Kromě toho, že ji už do začátku matka nechtěla, po prodělání planých neštovic jí přišla Evelyn tak odpudivá, že ji nemohla strpět v domě. Aniž by to měla asi v plánu, tohle bylo to nejlepší, co pro Evelyn mohla udělat. Přestože strýc měl sám už dva syny, se kterými měla teta nepochybně hromadu starostí, přijali Evelyn jako svou vlastní. K jejímu štěstí a neštěstí zároveň, oba byli odjakživa velmi progresivní, a protože rodiče se o ni v podstatě vůbec nezajímali, maximálně tak dávali nehorázné množství peněz na to, aby strýčka nenapadlo Evie poslat zpět, nikdo nebránil tomu, aby Evelyn dostala extrémně dobré vzdělání. Do svých dvanácti let se učila doma, hlavně v těch klasických sférách. Hudba, vyšívání, jak být správně dáma a podobně – nutno podotknout, že to ji příliš nebavilo. Bratranci si z ní ze začátku dělali srandu, ale čím starší byla, tím více ji začali brát mezi sebe, a v době, kdy jí bylo deset let, už si rozuměli naprosto perfektně. Edmund a Jerome se rychle stali jejími jedinými kamarády, bohužel oba byli starší a postupně je oba strýc poslal do internátní školy. S tím se Evelyn srovnávala špatně, tehdy poprvé začaly její noční můry a depresivní období. Doslova truchlila nad ztrátou přátelství, ke kterému se tak intenzivně upnula. Naštěstí pravidelné dopisy od obou bratranců ji vždycky vrátily zpět do dobré nálady a nakonec i Evelyn ve svých dvanácti letech odjela do internátní školy, překonávajíc tak první z řady psychicky ne úplně nejlepších období. Mnoho kamarádek si tam nenašla, dlouho byla fixovaná na své bratrance a bála se, že když si najde jiné kamarádky, zapomene na ně, s děvčaty ale celkově vycházela neutrálně až skoro dobře, takže žádná roky dlouhá šikana se nekonala. Nakonec si našla alespoň dvě kamarádky – Marjorie a Audrey. Byť byly obě o rok starší, s Evelyn si rozuměly dobře, sdílely její nadšení z pozorování světa kolem.
 
Mezi tím doma v Londýně její nejstarší bratr, Nathaniel, odešel jednoho večera po hádce s otcem do města a už se nikdy nevrátil. Prohlášen po nějaké době za mrtvého, přestože se jeho tělo nikdy nenašlo, už tak křehký, téměř neexistující vztah s rodiči se ještě oslabil, ačkoliv Evelyn nikdy nikdo neřekl, že hádka s otcem byla právě kvůli ní – Nathaniel silně nesouhlasil s tím, že se matka tvářila, jako kdyby Evie vůbec neexistovala, považoval to jako špinění jména, podle něj si lidé začínali šuškat, že je Evie asi nějaká vadná, když ji vůbec neukazují - což svým způsobem pravda byla, protože všichni věděli, že Powlettovi měli dceru, jen ji nikdo nikdy pořádně neviděl. Nakolik otci takové řeči taky vadily, proti vůli své ženy jít odmítal. Protože ale Evelyn Nathaniela vůbec neznala, asi je jasné, že ji jeho smrt příliš nezasáhla, rozhodně ne tak moc, jako smrt Edmunda. Ten totiž, míle daleko v jiné internátní škole, byl šikanován téměř neustále, až nakonec pár měsíců po Nathanielově smrti spáchal sebevraždu. Evelyn to uvrhlo do dalšího období depresí, ze kterého by se bez Marjorie a Audrey nikdy nedostala. Nejspíše to byla chvíle, kdy opravdu Evie ty dvě začala vnímat jako nezbytné součásti jejího života. Navzájem se skvěle doplňovaly, Evelyn často přemýšlela nad tím, jak jejich malá triáda vlastně tak dobře funguje. Celý jejich vztah si představovala jako jeden stroj, často spolu polemizovaly o tom, co tu jejich soustavu vlastně udržuje v chodu. Postupně tak Evelyn začala vnímat většinu věcí kolem, dokázala o svých teoriích básnit celé večery, probdít celé noci, přemýšlejíc o tom, jak věci vlastně fungují. Bohužel její navzdory očekávání šťastný život po pár letech narušila další rodinná tragédie.

Oliver, její druhý bratr, podlehl krátce po jejích sedmnáctých narozeninách tuberkulóze, a tak místo toho, aby Evelyn dokončila své vzdělání, rodiče ji doslova přitáhli domů do Londýna. Bez dalšího mužského potomka to teď totiž vypadá, že všechno připadne Evie, samozřejmě pokud na stará kolena její matka znova neotěhotní a neporodí dalšího syna. Přestože Evelyn tušila, že existuje možnost, že z ní jednou bude vévodkyně, hlavně při tak nízkém počtu sourozenců, nikdy nevěřila, že k tomu dojde. Nejspíše to tak nechtěli ani její rodiče, určitě by byli raději, kdyby jejich dva milovaní synové žili, bohužel osud se často nezajímá o to, co lidé chtějí. Zatím, co Audrey a Marjorie to vnímaly tak, že ji rodiče nutí opustit vše, co miluje, pro jejich vlastní sobeckou potřebu a stupidní pravidla, Evie je chápala a ačkoliv má určitě nárok je nenávidět, žádnou zášť k nim nechová. Raději, než aby se vztekala, nebo upadla znova do depresí, rozhodla se to vnímat jako nové dobrodružství – přece jen je to Londýn, neprobádané území, kdo ví, co všechno tam objeví. A tak se podruhé v životě vydala do neznámého města, doufajíc, že se o ní Londýnskou smetánkou nenesou nijak závažné, šílené drby, k cizincům, kteří údajně jsou její rodinou, protože upřímně, stejně nikdy neměla na výběr. 

Žádné komentáře:

Okomentovat