úterý 17. dubna 2018

Jacqueline MacMorgan


Pod dotekem básníkových slov by rusovlasou ženu označili přihlížející za anděla chyceného v kleci z bezútěšných chvil na tomto světě. Těžký olej zbarvil bělostná křídla do odstínu havraních per, čistou duši zneuctil představami špatných konců a utrpení, kterému dívka podléhá. Jacqueline je tou, která se plahočí na pomezí dvou světů: realistického bez kousku lítosti a milosrdenství, bez šťastných konců pro někoho, kdo se celý večer nabízí za dva šilinky v upocené, špinavé dlani námořníka, který si přišel po pár měsících na širém moři vrznout; a toho fantaskního. V tom, kde slýchá hlas vábící ji k sobě. Kde kdosi šeptá její jméno v ozvěnách mysli, v zákoutích její vlastní hlavy, pobízí ji, nabádá, aby se vydala za ním a hledala svého pána, milence a manžela. A ona sama čím dál tím víc podléhá lákavým slovům, vábivému hlasu, jehož majitel jí zůstává neznámý. Každým dnem, každou nocí se jeho volání stává nesnesitelnějším a zrzavá prostitutka už ani neví, co je skutečné a co jen její fantazie.

Svou hrdost, kdysi prakticky jediný majetek, už před nějakou dobou vyměnila za možnost přežívat ze dne na den, z hodiny na hodinu. Jen něco málo zůstalo z té okaté dívenky, která tak ráda tancovala při městských slavnostech v čínské čtvrti a za ušetřený peníz si z radosti koupila horké jablko obalené v těstíčku, nebo návštěvu muzea voskových figurín. Ve výjimečných situacích sáhne po zpěvu svých oblíbených písní, převážně z její rodné domoviny, Skotska, odkud kdysi dávno přicestovala za lepším životem spolu s rodinou, ze které už nezbylo nic než-li vzpomínky. Trpké vzpomínky, které ji nutí stisknout rty k sobě, prudce se nadechnout a doufat, že bolest odezní nejen s dalším pošlapaným dnem, ale též notnou dávkou morfinu vpíchnutého do žil. Svou závislost by jen tak nahlas nepřiznala, ačkoliv důsledky jsou více než viditelné – rozpíchaná paže, drobné modřiny po vpichu, stavy euforie mísící se s hlubokými depresemi vyvrcholené nezdravou úzkostí s až sebevražednými sklony. Za tuto část sebe sama se stydí, při upozornění stahuje paže k sobě v obraně proti škodlivým vlivům poučných slov. Jako by si snad takovéto přednášky nevyslechla už před nějakým časem. Poslední dobou se jejich počet násobí, což ji paradoxně nutí potlačovat je dalšími dávkami.

Pod povrchem trosky, za kterou se považuje ve svých melancholických stavech, hledá důvod k životu. K probuzení se do dalšího dne plného předsudků vůči holkám šlapajících chodníky nevábných Londýnských čtvrtí, neboť na vybranější klientelu nemá nárok – není vzdělaná v etiketě, všechny muže oslovuje stejně bez zájmu, zda mají či postrádají nějaký ten titul. Jsou tím, kdo jí vydělává na živobytí, nic víc. Nehledá lásku, neboť si ji nedokáže představit. Absence mužského modelu v rodině Jacky poznamenala natolik, že žádnému chlapovi nevěří ani pitomou lichotku, kterou beztak považuje jen za zdvořilost, s níž si nekoupí ani půlku bochníku chleba. Nevede žádné románky, v jejím repertoáru není k nalezení žádná milostná aférka nebo eskapáda. Podvědomě tuší, že bohatí muži znamenají problémy, takovým se vyhýbá obloukem a pokud už musí, pak tíhne leda k těm chudším. Ti nic neslibují, nevodí ji za nos.

Ráda pozoruje každé ráno východ slunce. Podivně ji uklidňuje to velké zářivé těleso, skoro jako by dokázalo odehnat zlo bloudící za noci. Přesto čas od času vklouzne do ztemnělých uliček Londýna, proplouvá spolu s temnotou a dýchá špinavý vzduch nasáklý smogem. Jakoby snad patřila k dětem noci, jimž nad hlavou září luna. Možná je to tím, že ji sem tam navštíví zákazník ne úplně čistého lidského původu – podivně jiný s ostrými zuby, kterými se jí opakovaně noří do kůže a masa, chlemtající teplou krev. A ona se poddává zas a znovu. Opakovaně zaklání hlavu v přísunu toho zvláštního pocitu připomínající lepší časy, dávno zapomenuté, nyní však vyplouvající na povrch. Za ty poslední roky si stihla vypěstovat hlubokou závislost a úzkostně odpočítává jednotlivé dny do další návštěvy jednoho z těch, kteří se nazývají upíry. Už je jí jedno, že je pro ně považována za chutný pytlík krve a nic víc. Za holku, kterou ani neocení v posteli. Jediným problémem zůstávají hlasy v její hlavě, které se díky tomu ozývají stále častěji, naléhají na ni, drásají nervy. Zvláště poslední měsíce se projevují hlasitěji a Jacqueline se začíná obávat o své duševní zdraví. Na psychiatrickou kliniku jít odmítá kvůli nedostatku peněz, pokusného králíka ze sebe též dělat nebude – až moc dobře ví, jak končí ti, co byli odvedeni do jednoho z těchto zdravotních center. Slintající hlupáci bez života. Pokud se něčeho děsí, pak tohoto konce. Ztráty toho, čím je, ač se nejedná o nic výjimečného, a nemocí, které by jí zevnitř rozežíraly.

Pomineme-li veškeré tyto nedostatky, negativní vlastnosti a fakt, že si pomalu ale jistě kope vlastní hrob, pak se s odstupem dá o Jacqueline hovořit jako o velmi hezké dívce s živelným temperamentem někoho stále ještě vcelku mladého. Ve stavech euforie ukazuje zářivý úsměv bez špetky falše, jiskru svobodomyslného počínání si, kdy je schopna objevovat kouty Londýnských uliček a čtvrtí v podobě malého děvčete, za jehož rozevlátou sukní se kde kdo otáčí. Ráda tancuje a zpívá, jen k tomu nemá tolik důvodů jako kdysi. Srdce získáte přísunem sladkostí, zvláště pak jablky v karamelu nebo opečených na ohni s posypem cukru navrchu. Líbí se jí vznešení koně, ale po charakterové stránce obdivuje pouliční směsku zvířat, která se musí poprat den co dne se životem, aby přežila podobně jako ona. Negramotnost jí překáží v životě, ale nahlas si nestěžuje. Snad jen v duchu občas zanadává a smutná utopí několik slz do polštáře. Z rodného Skotska si odnesla přízvuk, jehož se ani po letech prožitých v Londýně nestačila zbavit a nadále zabarvuje její mluvu.


Deštivá noc, hromy burácely nad hlavami těch, kteří pomáhali přivést na svět malé, předčasně se rodící děťátko. Bouře jako by symbolizovala krutý, bouřlivý osud této v budoucnu mladé ženy, sotva dámy, což bylo nikdy nevyslyšené přání její matky, Maewen, po níž si Jacky odnesla druhé jméno, jež nikdy nevyslovila nahlas. Malá holčička pojmenovaná Jacqueline, snad aby jí ten francouzský nádech předurčil šťastnější dny, než jakých se dožila znavená rodička. Dívčin otec zmizel dříve, než se mohl provalit skandál, kdy si hloupá naivní služtička zadělala na dítě s váženým doktorem, co se měl v příštích několika týdnech oženit s mladou dámou, která by mu dopomohla do vyšší vrstvy plné přenádherných plesů, večírků a možnosti nechat se zajistit do smrti, aniž by hnul brvou. Nikdy ho tak nepoznala a později si i přiznala, že by ani nechtěla – netoužila znát toho, pro koho je žena z nižší třídy někdo na pouhé využití pro chvíli zábavy. Právě i absence otcovského modelu jí tak poničila pohled na muže, kdy jimi svým vlastním způsobem pohrdá, ač je na jejich přízni dosti závislá.

Pár let existenční krize ve Fort William, skotském městečku v pohoří Highlands, ležícím při zálivu Loch Linnhe, se Maewen spolu se svou dcerou přestěhovala do Anglie. Prve do východního Midlands, konkrétně do města Leicester, kde strávily jen pár měsíců, než jejich cesta zamířila do samotného centra veškerého dění, Londýna. Život zde se s nikým nepáral a pro dvě příslušnice ženského pokolení bylo koexistování s prapodivným kastovním systémem, kdy se lidé nižšího původu, cizinci, žebráci a prostitutky prakticky nikdy nedostali do kontaktu s ostatními obyvateli – těmi, kteří měli peníze a žili si na vysoké noze. Jackyina matka získala práci v jedné z továren, kde se seznámila s irským přistěhovalcem, mužem jménem Liam Mac Duibhir, do kterého se bláznivě zakoukala i přes fakt, že už byl dávno ženatý s jinou. Leč pro nešťastné pokračování dlouholetého vztahu si začal s mladší Maewen, která ho přitahovala svou prostořekostí a hrdým postojem. Ze svazku se narodil syn Lucas. Těhotnou ženu už předtím propustili z práce, problém však byl, že jí Liam nemohl dotovat – už tak sotva vycházel s penězi pro svou vlastní rodinu, natož ještě pro rodinu ženy, s níž párkrát ulehl. Jacky už tehdy tušila, že tenhle úlet jim připraví nepěknou situaci do budoucna, avšak mlčela a namísto toho se pokoušela matce pomoci. Brala všelijaké práce, od mytí nádobí v hospodách za pozdních večerů, přes různé pomocné úkony tam, kde jí bylo potřeba. Na nohou trávila podstatnou část dne, prakticky čtrnáct, někdy i šestnáct hodin, kdy se točila mezi jednotlivými pracemi, než mohla konečně jít domů a postarat se o matku a svého mladšího bratra. Časem se jejich situace zlepšila. Liam sice zemřel na zápal plic, a tak připravil i svou rodinu o peníze, na druhou stranu si Maewen našla lépe placenou práci v jedné z místních pekáren.

Co však život nechtěl – Lucas onemocněl. Záškrt napadl jeho tělo. Jeden z těch levnějších doktorů, spíš šarlatán než absolvent univerzity, je připravil o valnou většinu peněz za léčení, které Lucasovi nepomáhalo. Neměli co jíst, sotva zaplatili nájem. Peníze, které vydělaly, nestačily. Jacqueline se tehdy rozhodla a své hlouposti do konce života nepřestala litovat. Už několikrát jí muži naznačili, že se svou tvářičkou by si mohla vydělat nějaký ten peníz za služby, které provozují svobodné ženy bez vidiny budoucnosti po boku manžela. Některé jej nechtěly, jiné se zkrátka smířily s tím, že ho mít nebudou. Další před okovy manželství pouze prchaly. Rozhodla se prodat své panenství, do této doby střežené jako oko v hlavě. Pro pár šilinků se tehdy nechala obskočit jako nějaká stepní koza a se zadržovaným pláčem si prošla etapou svého života, kdy se z dívky stala žena i po fyzické stránce. S čerstvě nabytými penězi tehdy utíkala domů, jak nejrychleji mohla. Nestačilo to. Lucas podlehl záškrtu a v horečkách sužujících jeho dětské tělíčko vydechl naposledy.

Nedlouho po něm jí zemřela i matka. Nešťastná náhoda ji tenkrát srazila pod kola projíždějící drožky a mnohočetné vnitřní krvácení ji rychle zbavilo života. Jacqueline zůstala sama v domově, kde cítila smrt na každém kroku. Zjišťovala, jak těžké je se starat o sebe. Z továren propouštěli, dobré místo nemohla jen tak sehnat. Začala s tím, kde skončila – na ulici jako šlapka, jedna z místních prostitutek, co se za šilink nabídne muži pro krátkodobé potěšení. Měla štěstí. Hezká tvářička, štíhlá postava, příjemně plné poprsí i záplava rezavých vlasů ji zajišťovala dostatečnou pozornost, aby si na živobytí vydělala raz dva. Zjistila, že nejvíce platí obvykle muži navrátivší se z dlouhé cesty na moři. A ač bývali hrubí, špinavý a dost často i smrděli, platili více než dobře – někdy dva šilinky, jindy tři, ve velmi vzácných případech i celých pět. Tak se toulala kolem přístavu, nechávaje se obskočit u vlhké zdi místních slumů a hostinců. Několikrát zde i potkala podivné muže, tak bledé, s hlubokými kruhy pod očima, jak ji sledují s prazvláštním zájmem. Až později byla obeznámena s jejich zvrhlými choutkami – pití krve, její krve, pro kterou byli ochotni nějakou tu minci zatratit. Jacky se už tehdy pohybovala v jakémsi omámení drogami, morfium ji pohltilo velmi rychle a mnoho času nevnímala, co se po ní chce. Souhlasila tak se vším, i s tím, že pro tyto podivné zákazníky bude platit za balíček s čerstvou krví.

V tu dobu začala slýchat hlasy, hlavně jeden, vybočující nad ostatními charismatickým okouzlením. Jeho slova se zdála plná naděje, přinášela uklidnění. Mluvil k ní, nazýval ji jiným jménem, které jí doposud nebylo známé – Aleera, jeho malá, milovaná nevěsta. Netušila, kdo to je, neznala svůj původ. Ne ten, než s nímž se narodila. 

Dříve, než se stala Drákulovou nevěstou, se Aleera, duše transformovaná do těla Jacqueline, živila jako lovkyně upírů ve vesnici kdesi v Transylvánii, kde se vládce upírů po jistou dobu ukrýval před světem, aby se zde mohl v klidu živit na místních hloupých vidlácích. Jako jedna z mála lidí a lovců, kteří se s ním utkali v přímém boji, zůstala naživu, což v ní zanechalo mnoho nezodpovězených otázek. Byla vycvičená, připravená na smrt, jež z nepochopitelného důvodu nepřišla. Sotva mohla tušit, že si upír pohrával s její hlavou a přinutil jí myslet na budoucnost, o níž neuvažovala. Nebyl důvod, měla zemřít, lovci se nedožívají vysokého věku a s tím tak trochu předem počítala. Drákula zrzavou lovkyni začal čím dál tím častěji navštěvovat, i přes naléhání ze stran svých současných nevěst, každý večer přinášel popletené dívce dávku lichotek a nových možností, o nichž se jí ani nesnilo. Čím častěji ji navštěvoval, tím hloupěji mu propadala. Jako jediná se tak setkala se svými budoucími sestrami, Veronou a Marishkou, ještě před svou proměnou na poslední nevěstu. Při jednom z marných pokusů vesničanů zabít Drákulu i s jeho nevěstami, se Aleera omylem dostala do střetu, kdy se pokoušela temného pána ochránit. Při nešťastném počinu však uklouzla a osud jí již předurčoval rychlou smrt s tělem rozbitým na skalách. Od tohoto konce ji však zachránil sám Drákula, který ji při letu přeměnil na svou nejmladší z něvěst. Podobně jako její sestry později toho času terorizovala vesnici, v níž vyrůstala. Její existence neměla však dlouhého trvání, když jí krátce na to zavraždil Van Helsing, potomek slavného lovce Gabriela Van Helsinga, jednoho z andělů. Pošpiněná duše dlouho bloudila po světě, hledala své místo, dokud jej neobjevila v těle malého děvčátka, dnes již dospělé prostitutky žijící v jednom zapadlém hostinci v blízkosti londýnského přístavu.

Žádné komentáře:

Okomentovat