Svou hrdost, kdysi prakticky jediný majetek, už před nějakou
dobou vyměnila za možnost přežívat ze dne na den, z hodiny na hodinu. Jen
něco málo zůstalo z té okaté dívenky, která tak ráda tancovala při
městských slavnostech v čínské čtvrti a za ušetřený peníz si z radosti
koupila horké jablko obalené v těstíčku, nebo návštěvu muzea voskových
figurín. Ve výjimečných situacích sáhne po zpěvu svých oblíbených písní,
převážně z její rodné domoviny, Skotska, odkud kdysi dávno přicestovala za
lepším životem spolu s rodinou, ze které už nezbylo nic než-li vzpomínky.
Trpké vzpomínky, které ji nutí stisknout rty k sobě, prudce se nadechnout
a doufat, že bolest odezní nejen s dalším pošlapaným dnem, ale též notnou
dávkou morfinu vpíchnutého do žil. Svou závislost by jen tak nahlas nepřiznala,
ačkoliv důsledky jsou více než viditelné – rozpíchaná paže, drobné modřiny po
vpichu, stavy euforie mísící se s hlubokými depresemi vyvrcholené
nezdravou úzkostí s až sebevražednými sklony. Za tuto část sebe sama se
stydí, při upozornění stahuje paže k sobě v obraně proti škodlivým
vlivům poučných slov. Jako by si snad takovéto přednášky nevyslechla už před
nějakým časem. Poslední dobou se jejich počet násobí, což ji paradoxně nutí
potlačovat je dalšími dávkami.
Pod povrchem trosky, za kterou se považuje ve svých
melancholických stavech, hledá důvod k životu. K probuzení se do
dalšího dne plného předsudků vůči holkám šlapajících chodníky nevábných Londýnských
čtvrtí, neboť na vybranější klientelu nemá nárok – není vzdělaná v etiketě,
všechny muže oslovuje stejně bez zájmu, zda mají či postrádají nějaký ten
titul. Jsou tím, kdo jí vydělává na živobytí, nic víc. Nehledá lásku, neboť si
ji nedokáže představit. Absence mužského modelu v rodině Jacky poznamenala
natolik, že žádnému chlapovi nevěří ani pitomou lichotku, kterou beztak
považuje jen za zdvořilost, s níž si nekoupí ani půlku bochníku chleba.
Nevede žádné románky, v jejím repertoáru není k nalezení žádná
milostná aférka nebo eskapáda. Podvědomě tuší, že bohatí muži znamenají
problémy, takovým se vyhýbá obloukem a pokud už musí, pak tíhne leda k těm
chudším. Ti nic neslibují, nevodí ji za nos.
Ráda pozoruje každé ráno východ slunce. Podivně ji uklidňuje
to velké zářivé těleso, skoro jako by dokázalo odehnat zlo bloudící za noci.
Přesto čas od času vklouzne do ztemnělých uliček Londýna, proplouvá spolu s temnotou
a dýchá špinavý vzduch nasáklý smogem. Jakoby snad patřila k dětem noci,
jimž nad hlavou září luna. Možná je to tím, že ji sem tam navštíví zákazník ne
úplně čistého lidského původu – podivně jiný s ostrými zuby, kterými se jí
opakovaně noří do kůže a masa, chlemtající teplou krev. A ona se poddává zas a
znovu. Opakovaně zaklání hlavu v přísunu toho zvláštního pocitu
připomínající lepší časy, dávno zapomenuté, nyní však vyplouvající na povrch.
Za ty poslední roky si stihla vypěstovat hlubokou závislost a úzkostně odpočítává
jednotlivé dny do další návštěvy jednoho z těch, kteří se nazývají upíry.
Už je jí jedno, že je pro ně považována za chutný pytlík krve a nic víc. Za
holku, kterou ani neocení v posteli. Jediným problémem zůstávají hlasy v její
hlavě, které se díky tomu ozývají stále častěji, naléhají na ni, drásají nervy.
Zvláště poslední měsíce se projevují hlasitěji a Jacqueline se začíná obávat o
své duševní zdraví. Na psychiatrickou kliniku jít odmítá kvůli nedostatku
peněz, pokusného králíka ze sebe též dělat nebude – až moc dobře ví, jak končí
ti, co byli odvedeni do jednoho z těchto zdravotních center. Slintající
hlupáci bez života. Pokud se něčeho děsí, pak tohoto konce. Ztráty toho, čím
je, ač se nejedná o nic výjimečného, a nemocí, které by jí zevnitř rozežíraly.
Pomineme-li veškeré tyto nedostatky, negativní vlastnosti a
fakt, že si pomalu ale jistě kope vlastní hrob, pak se s odstupem dá o
Jacqueline hovořit jako o velmi hezké dívce s živelným temperamentem
někoho stále ještě vcelku mladého. Ve stavech euforie ukazuje zářivý úsměv bez špetky
falše, jiskru svobodomyslného počínání si, kdy je schopna objevovat kouty
Londýnských uliček a čtvrtí v podobě malého děvčete, za jehož rozevlátou
sukní se kde kdo otáčí. Ráda tancuje a zpívá, jen k tomu nemá tolik důvodů
jako kdysi. Srdce získáte přísunem sladkostí, zvláště pak jablky v karamelu
nebo opečených na ohni s posypem cukru navrchu. Líbí se jí vznešení koně,
ale po charakterové stránce obdivuje pouliční směsku zvířat, která se musí poprat
den co dne se životem, aby přežila podobně jako ona. Negramotnost jí překáží v životě,
ale nahlas si nestěžuje. Snad jen v duchu občas zanadává a smutná utopí
několik slz do polštáře. Z rodného Skotska si odnesla přízvuk, jehož se ani
po letech prožitých v Londýně nestačila zbavit a nadále zabarvuje její mluvu.
Deštivá noc, hromy burácely nad hlavami těch, kteří pomáhali
přivést na svět malé, předčasně se rodící děťátko. Bouře jako by symbolizovala
krutý, bouřlivý osud této v budoucnu mladé ženy, sotva dámy, což bylo nikdy
nevyslyšené přání její matky, Maewen, po níž si Jacky odnesla druhé jméno, jež
nikdy nevyslovila nahlas. Malá holčička pojmenovaná Jacqueline, snad aby jí ten
francouzský nádech předurčil šťastnější dny, než jakých se dožila znavená
rodička. Dívčin otec zmizel dříve, než se mohl provalit skandál, kdy si hloupá
naivní služtička zadělala na dítě s váženým doktorem, co se měl v příštích
několika týdnech oženit s mladou dámou, která by mu dopomohla do vyšší
vrstvy plné přenádherných plesů, večírků a možnosti nechat se zajistit do
smrti, aniž by hnul brvou. Nikdy ho tak nepoznala a později si i přiznala, že by
ani nechtěla – netoužila znát toho, pro koho je žena z nižší třídy někdo
na pouhé využití pro chvíli zábavy. Právě i absence otcovského modelu jí tak
poničila pohled na muže, kdy jimi svým vlastním způsobem pohrdá, ač je na
jejich přízni dosti závislá.
Pár let existenční krize ve Fort William, skotském městečku
v pohoří Highlands, ležícím při zálivu Loch Linnhe, se Maewen spolu se
svou dcerou přestěhovala do Anglie. Prve do východního Midlands, konkrétně do
města Leicester, kde strávily jen pár měsíců, než jejich cesta zamířila do
samotného centra veškerého dění, Londýna. Život zde se s nikým nepáral a
pro dvě příslušnice ženského pokolení bylo koexistování s prapodivným kastovním
systémem, kdy se lidé nižšího původu, cizinci, žebráci a prostitutky prakticky
nikdy nedostali do kontaktu s ostatními obyvateli – těmi, kteří měli
peníze a žili si na vysoké noze. Jackyina
matka získala práci v jedné z továren, kde se seznámila s irským
přistěhovalcem, mužem jménem Liam Mac Duibhir, do kterého se bláznivě zakoukala
i přes fakt, že už byl dávno ženatý s jinou. Leč pro nešťastné pokračování
dlouholetého vztahu si začal s mladší Maewen, která ho přitahovala svou
prostořekostí a hrdým postojem. Ze svazku se narodil syn Lucas. Těhotnou ženu
už předtím propustili z práce, problém však byl, že jí Liam nemohl dotovat
– už tak sotva vycházel s penězi pro svou vlastní rodinu, natož ještě pro rodinu
ženy, s níž párkrát ulehl. Jacky už tehdy tušila, že tenhle úlet jim
připraví nepěknou situaci do budoucna, avšak mlčela a namísto toho se pokoušela
matce pomoci. Brala všelijaké práce, od mytí nádobí v hospodách za
pozdních večerů, přes různé pomocné úkony tam, kde jí bylo potřeba. Na nohou
trávila podstatnou část dne, prakticky čtrnáct, někdy i šestnáct hodin, kdy se
točila mezi jednotlivými pracemi, než mohla konečně jít domů a postarat se o
matku a svého mladšího bratra. Časem se jejich situace zlepšila. Liam sice
zemřel na zápal plic, a tak připravil i svou rodinu o peníze, na druhou stranu
si Maewen našla lépe placenou práci v jedné z místních pekáren.
Co však život nechtěl – Lucas onemocněl. Záškrt napadl jeho
tělo. Jeden z těch levnějších doktorů, spíš šarlatán než absolvent
univerzity, je připravil o valnou většinu peněz za léčení, které Lucasovi
nepomáhalo. Neměli co jíst, sotva zaplatili nájem. Peníze, které vydělaly,
nestačily. Jacqueline se tehdy rozhodla a své hlouposti do konce života
nepřestala litovat. Už několikrát jí muži naznačili, že se svou tvářičkou by si
mohla vydělat nějaký ten peníz za služby, které provozují svobodné ženy bez
vidiny budoucnosti po boku manžela. Některé jej nechtěly, jiné se zkrátka
smířily s tím, že ho mít nebudou. Další před okovy manželství pouze
prchaly. Rozhodla se prodat své panenství, do této doby střežené jako oko v hlavě.
Pro pár šilinků se tehdy nechala obskočit jako nějaká stepní koza a se
zadržovaným pláčem si prošla etapou svého života, kdy se z dívky stala
žena i po fyzické stránce. S čerstvě nabytými penězi tehdy utíkala domů, jak
nejrychleji mohla. Nestačilo to. Lucas podlehl záškrtu a v horečkách sužujících
jeho dětské tělíčko vydechl naposledy.
Nedlouho po něm jí zemřela i matka. Nešťastná náhoda ji
tenkrát srazila pod kola projíždějící drožky a mnohočetné vnitřní krvácení ji
rychle zbavilo života. Jacqueline zůstala sama v domově, kde cítila smrt
na každém kroku. Zjišťovala, jak těžké je se starat o sebe. Z továren propouštěli,
dobré místo nemohla jen tak sehnat. Začala s tím, kde skončila – na ulici
jako šlapka, jedna z místních prostitutek, co se za šilink nabídne muži
pro krátkodobé potěšení. Měla štěstí. Hezká tvářička, štíhlá postava, příjemně plné
poprsí i záplava rezavých vlasů ji zajišťovala dostatečnou pozornost, aby si na
živobytí vydělala raz dva. Zjistila, že nejvíce platí obvykle muži navrátivší
se z dlouhé cesty na moři. A ač bývali hrubí, špinavý a dost často i
smrděli, platili více než dobře – někdy dva šilinky, jindy tři, ve velmi
vzácných případech i celých pět. Tak se toulala kolem přístavu, nechávaje se
obskočit u vlhké zdi místních slumů a hostinců. Několikrát zde i potkala
podivné muže, tak bledé, s hlubokými kruhy pod očima, jak ji sledují s prazvláštním
zájmem. Až později byla obeznámena s jejich zvrhlými choutkami – pití krve,
její krve, pro kterou byli ochotni nějakou tu minci zatratit. Jacky se už tehdy
pohybovala v jakémsi omámení drogami, morfium ji pohltilo velmi rychle a
mnoho času nevnímala, co se po ní chce. Souhlasila tak se vším, i s tím,
že pro tyto podivné zákazníky bude platit za balíček s čerstvou krví.
V tu dobu začala slýchat hlasy, hlavně jeden, vybočující
nad ostatními charismatickým okouzlením. Jeho slova se zdála plná naděje, přinášela
uklidnění. Mluvil k ní, nazýval ji jiným jménem, které jí doposud nebylo
známé – Aleera, jeho malá, milovaná nevěsta. Netušila, kdo to je, neznala svůj
původ. Ne ten, než s nímž se narodila.
Dříve, než se stala Drákulovou nevěstou, se Aleera, duše transformovaná
do těla Jacqueline, živila jako lovkyně upírů ve vesnici kdesi v Transylvánii,
kde se vládce upírů po jistou dobu ukrýval před světem, aby se zde mohl v klidu
živit na místních hloupých vidlácích. Jako jedna z mála lidí a lovců, kteří se
s ním utkali v přímém boji, zůstala naživu, což v ní zanechalo mnoho
nezodpovězených otázek. Byla vycvičená, připravená na smrt, jež z
nepochopitelného důvodu nepřišla. Sotva mohla tušit, že si upír pohrával s její
hlavou a přinutil jí myslet na budoucnost, o níž neuvažovala. Nebyl důvod, měla
zemřít, lovci se nedožívají vysokého věku a s tím tak trochu předem počítala.
Drákula zrzavou lovkyni začal čím dál tím častěji navštěvovat, i přes naléhání
ze stran svých současných nevěst, každý večer přinášel popletené dívce dávku
lichotek a nových možností, o nichž se jí ani nesnilo. Čím častěji ji
navštěvoval, tím hloupěji mu propadala. Jako jediná se tak setkala se svými
budoucími sestrami, Veronou a Marishkou, ještě před svou proměnou na poslední
nevěstu. Při jednom z marných pokusů vesničanů zabít Drákulu i s jeho
nevěstami, se Aleera omylem dostala do střetu, kdy se pokoušela temného pána
ochránit. Při nešťastném počinu však uklouzla a osud jí již předurčoval rychlou
smrt s tělem rozbitým na skalách. Od tohoto konce ji však zachránil sám
Drákula, který ji při letu přeměnil na svou nejmladší z něvěst. Podobně jako
její sestry později toho času terorizovala vesnici, v níž vyrůstala. Její existence
neměla však dlouhého trvání, když jí krátce na to zavraždil Van Helsing,
potomek slavného lovce Gabriela Van Helsinga, jednoho z andělů. Pošpiněná
duše dlouho bloudila po světě, hledala své místo, dokud jej neobjevila v těle
malého děvčátka, dnes již dospělé prostitutky žijící v jednom zapadlém
hostinci v blízkosti londýnského přístavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat