neděle 22. dubna 2018

Dorian Gray

https://pd-rp.blogspot.cz/2018/04/dorian-gray.html

Přestože je Dorian zvenčí pohledný, uvnitř je to přesně naopak. Všechno, čeho se za svůj život dopustil, se do něj krutě vrývalo, zanechávalo jizvy. Říká se, že oko je oknem do duše. Kdyby to tak skutečně bylo, v jeho očích by ostatní viděli zničenou hnijící skořápku, před níž by se zděšením prchali pryč. Od něj se ale nikdy nikdo se znechucením neodvrátil. Dlouhé roky jeho života mu proto ukázaly, že s krásou a bohatstvím člověk zmůže všechno. Lidé se snadno nechají oklamat tím pozlátkem, které jeho samotného obklopovalo, na duši nikdo nehledí. On však obraz té své nedokáže vymazat z hlavy, dobře si uvědomuje její temnotu, ostatně, ta ho provází v nočních můrách i bdění.

Je přesvědčený, že i ten největší světec je zkažený do morku kostí, stačí mu jen tu zkaženost ukázat. Pokušení se dá zbavit jedině tím, že se tomu poddá, a to přesně on dělá, přičemž neváhá strhnout někoho dalšího s sebou. Nikdo není natolik silný, aby dokázal odolávat pokušení. Podle něj všichni hledají určitou formu svého zvráceného já, a on jim to s radostí pomáhá najít. Nepřipouští, že by na světě bylo dobro, které by dokázalo, že takovou stránku nemá. Dalo by se říct, že je trochu takový démon, který svádí ostatní na scestí, rozhodně se v tom patřičně vyžívá.

Ženy, muži, muži, kteří se vydávají za ženy a naopak, živé i neživé – zkusil všechno. V zoufalé honbě za uspokojením, za naplněním jeho prázdného a temného nesmrtelného života, je ochotný zničit každé světlo, jen aby se cítil znovu živý. Byl mu umožněn nesmrtelný život, přesto se nedokáže zbavit nepříjemných myšlenek, že se z jeho života stává přežívání, nikoliv žití. Snad proto vyhledává nové a nové zážitky, ať už sebevíc zvrácené, které by mu mohly alespoň částečně vynahradit nevyhnutelnou prázdnotu jeho bytí. Odmítá si přiznat skutečné důvody téhle honby, zapře i sám sobě, že to není jen zhýralostí jeho povahy.

Kdysi prohlásil, že muž může být šťasten s kteroukoliv ženou, dokud ji nemiluje. Úspěšně se své teze držel velmi dlouho, avšak s postupem času si začal palčivě uvědomovat, že určité formy prázdnoty nedokáží naplnit sebedivočejší orgie, nebo nejpodivnější stvoření světa, ze kterých udělá své domácí mazlíčky. Ve skrytu duše, ač hodně hluboko, by toužil po něčem, co sám pořádně neměl – možnost milovat někoho, kdo to cítí stejně i přesto, že ví, jaký je. Drží se naděje, že je sám lásky schopen, přestože láska je něco, co pořádně nepocítil nikdy. Okamžiky okouzlení, nadšení z nového, snad i chvilková posedlost, takové malichernosti se mu nevyhnuly, ale láska jako taková; spalující, plná emocí a obětavosti pro někoho jiného, nic takového nezažil. Nejspíš toho ani po tom všem není hoden. Nijak si s tím však neláme hlavu, nebo to alespoň rád předstírá.

Dříve bral svou… poněkud extravagantní povahu a minulost jako přednost, svým způsobem tím stále rád uvádí ostatní do rozpaků, ale teď už se drží spíše v ústraní. Jeho potřeba všem zvrácenost světa dokázat už nepatří mezi jeho priority, raději se nechá tím okamžikem pohltit, než aby byl všem na očích. Nikdy sice nepřijal omezování a svazování londýnské smetánky, neboť šokovanost ostatních byla tak vzrušující, ale jak bylo ohromení společnosti pořád stejné, přestalo ho bavit, jako všechno. Výrazy znechucení nebo vzrušení z obohacení stereotypních dýchánků v obličejích hostů se mu začaly splývat do jednoho, nikdo nedokázal přijít s novou reakcí, a tak pro něj přestalo mít smysl ostatní pohoršovat.

Vždy se vyžíval v módě, dával rád najevo, že si může dovolit nejnovější a nejdražší látky, na druhou stranu byly ironicky ty nejluxusnější natolik nepohodlné, že se jich časem vzdal. Přestože vzhledově nestárl, mentálně ano, jeho priority se začaly měnit. Pohodlí je pro něj důležitější, než nepřizpůsobivá šustící látka plná zdobných nitek, navíc si pak nepřipadá jak šašek, přestože to současná móda upřednostňuje. Podle něj je v jednoduchosti, co se oblečení týče, mnohem více.

Jeden zvyk mu po celou dobu zůstal a neomrzel ho; po nocích si užívá vycházky v chudých ulicích Londýna. Zahalen pláštěm noci sleduje tu bídu a špínu, ve které místní lidé žijí. V kontrastu s ulicí, kde má své sídlo, je to jeho důkaz o tom, jak zvrácený svět je i bez jeho pomoci. Nejspíš díky svému daru, jenž je zároveň i prokletím, je imunní vůči nemocem, kterými se ulice spodiny společnosti jen hemží. Sám by něco takového, jako je chudoba a s ní spojené kruté nemoci, nedovolil, a přesto by dle společenských měřítek měl být on tím pohoršujícím elementem. Tahle ironie je pro něj úsměvná a svým způsobem uklidňující, může si tak namlouvat, že jeho duše nemusí být nutně zcela zatracená.


Když jako sotva osmnáctiletý opustil rodný venkov v honbě za lepším životem v Londýně, byl plný naivity a nevinnosti. Přebral otcův názor, že aristokracie je převtělení ďábla a měl by být vděčný, že tomu jeho rodina unikla dřív, než se to mohlo stát i jim. Jemu však tenhle klidný život nestačil, byť byl rozerván mezi touhou objevovat nové věci a zachováním čistoty své duše. Nikdy nepodnikl nic proti vůli svého rodu, vždy vedl příkladný a spořádaný život. Teprve krátce po svém přestěhování do rodinného sídla v Londýně měl možnost se setkat s temnější stránkou, a to při setkání s jistým aristokratem v nejlepších letech, který jej uvedl do společnosti, provázel ho na večírky a odhaloval lidskou špínu, jenž se schovávala za všemi těmi nádhernými šaty, blyštivými křišťály a smíchem. Tehdy si začal uvědomovat možnosti, jaké mu jeho mládí a vzhled vkládají do rukou, čekajíc na to, až se jich chopí. A on přesně to udělal. Uchvácen všemi možnostmi, které mu lord během pár dní v Londýně ukázal, už nedokázal odolávat.

Byl ohromený krásou žen, jejich rozmanitými vůněmi, jejich reakcemi na něj. V tu chvíli také začal vnímat i svou vlastní pohlednost, náhle čistota duše a spořádanost pozbyly významu, nahradila jej krása zevnějšku, ať už se jednalo o lidi, nebo objekty. Zhýralému životu Londýnské smetánky se přizpůsobil neuvěřitelně rychle, dokázal se vžít do své role natolik, že se stal jedním z nich. Když byl ještě chlapec, jeho výchova ohledně společenských zvyklostí probíhala velice důkladně, proto bylo snadné zaplout do místních vyšších kruhů, ačkoliv na venkově nebylo něco takového nutné. Chlapec, kterým byl, když přišel do Londýna, byl nenávratně pryč; snad zaznamenán na obraze, který mu namaloval jeho přítel, malíř. Ani to však nebyla pravda, neboť svým přáním, které vyslovil, se obraz postupem času… měnil. Přál si, aby on zůstával pořád tím pohledným mladým mužem na obraze a namísto něj stárnul obraz. Nemohl tušit, že jeho přání někdo vyslyší.

Když portrét obdržel od přítele jako dar, nechal ho ve svém sídle vystavit v přijímacím salónku nad krbovou římsu, aby byl všem na odiv. Sám do svého odrazu se zamiloval, často z něj nedokázal spustit oči. Jak však čistota jeho duše chřadla, měnil se i obraz. Dorian na něm znal po hodinách obdivu nazpaměť každý tah štětcem, proto nebylo příliš těžké si všimnout, jak jeho obličej na něm zbledl, s úsměvem nepatrně zdeformovaným, tu se na ruce objevil šrám, když se zranil zrezlým hřebíkem. Bylo by pravděpodobné, že jeho rána by zhnisala, infekce ze rzi hřebíku by pronikla do jeho oběhu a on by měl otravu krve, snad ve vysokých horečkách infekcí způsobených by mohl i zemřít. Jenomže jeho zranění ještě téhož večera zmizelo. Šokovaný touhle skutečností si stoupl před obraz a strčil ruku do ohně v krbu pod ním. Bolest byla příšerná, přesto Dorian nevyhledal lékaře. Převázal si ruku gázou a druhého rána se jeho domněnka potvrdila; na jeho ruce nebylo po popáleninách ani památky, přesto na jeho obraze ano. Rozkázal obraz sundat a sám jej bezpečně schoval a zamknul tam, kde ho nikdo nesměl najít. Nemohl dovolit, aby ostatní viděli jeho skutečnou podobu, která se odrážela v obraze.

Jak čas běžel dál, vyhledávání lehkých žen v temných ulicích východního Londýna, malicherné svádění vdaných paniček, či pořádání společenských sešlostí ho začalo omrzovat. Ve snaze obnovit tu úžasně chutnající explozi zakázaného ovoce se stáhl do ústraní a rozhodl se cestovat. Několik let do milovaného Londýna nevkročil, namísto toho objevoval krásy jiných zemí, chutnal jejich zakázané ovoce. Cestováním strávil jedno celé žití devatenáctého století, on však nezestárl ani o den. Využíval svého daru plnými doušky, neustále si dokazujíc, že se vzhledným zevnějškem si může člověk dopřát vše, co si zamane. Někdo se spokojil za celý svůj život se spokojeným manželstvím a dětmi, ucházející prací, smetánka večírky a popularitou. On však vše, co mu bylo poskytnuto, využíval k tomu, aby zažil všechno, co se dá. Rodná Anglie mu ale začala chybět, zkušenosti ze světa, které sbíral, ho omrzely.

Po návratu zpět do Londýna už nebyl nikdo, kdo by ho mohl pamatovat, a tak mohl s klidným srdcem odhalovat další temná zákoutí své povahy. Unikal úspěšně veškerým společenským konvencím, díky svému šarmu dokázal obhájit své skutky, snad přitom i strhnout někoho dalšího. Před čím však nedokázal uniknout, byla měnící se podoba jeho obrazu. Znechucený vzezřením svého portrétu, a zároveň i duše, nalezl potěšení v opiu, droze, která jej dokázala unést tam, kde žádné hrozivé představy jeho samého neexistovaly. Nechal zbudovat luxusní opiové doupě v jednom ze svých prostorných pokojů, kam si zval přátele z různých vrstev, všech barev a tvarů. Nudil ho stereotyp, a proto se obklopoval rozmanitostí. Ve spojení s opiem zažíval období naplněné úžasnými prožitky se vším, co Londýn nabízel. Ve chvílích, kdy opium vymizelo z jeho oběhu, na něj ovšem mnohem intenzivněji dopadalo to, jak neuspokojený se cítil. Z občasných sezení se stala dennodenní aktivita, jenž pohltila nejednoho z jeho společníků. Jemu se však nestalo vůbec nic, vůči následkům nadměrného požívání byl imunní.

Ani opium, zintenzivňující všechny prožitky, ho však nedokázalo naplňovat příliš dlouho, jeho přelétavá povaha zatoužila zakusit zase něco nového, neboť ani rozkoše znásobené opiem nedokázaly uspokojit jeho potřebu cítit, které se mu už tak dlouho nedostává. Odvyknout si a utlumit abstinenční příznaky pro něj bylo překvapivě těžké, pořád toužil po tom bezstarostném stavu, kdy mu všechno připadalo zase krásné, jako kdysi. Podařilo se mu zbavit makového zabijáka a Dorian se rozhodl hledat krásu zase jinde.

Žádné komentáře:

Okomentovat