Bydlení

Domy bohatých bývaly mnohem větší než ty, co si mohla dovolit střední vrstva, a bývaly na dobrých adresách. Takový typický dům měl většinou přijímací salónek, který byl vybaven několika sedačkami, které ladily s okolím. V oblibě byly jak tmavé, syté barvy, tak i ty světlejší. Na velkých obdélníkových oknech jsme mohli najít těžké závěsy. Tapety byly jak jednobarevné, tak vícebarevné, většinou jsme však nenašli víc jak dvě barvy (např. zelený podklad s jednoduchým opakujícím se zlatavým vzorem). Zdi byly často zdobeny obrazy krajin či předků, jednalo-li se o starý nebo významný rod. Jako ozdoby se mohly čas od času najít vkusně naaranžované květiny ve vázách. Salónky se využívaly jak pro jednotlivé návštěvy, tak pro pořádání větších společenských akcí.

Tehdejší jídelny by dnes připomínaly spíše pompézní banket. Anglický zvyk byl udělat z toho velikou událost: velkolepé jídlo bylo nutnost, stejně jak obsazení místnosti spoustou nábytku a dekorací. Zdobné kusy, vycpaní ptáci v kleci, čínské vázy a keramika, květiny, rostliny v okázalých květináčích i velká zrcadla, nic z toho nebylo neobvyklé. Jídelna byla vybavena dlouhým stolem a odpovídajícím počtem židlí.

Kuchyň byla většinou obývána jen služebnictvem. Vybavená byla několika skříněmi a hlavně nechyběl dřez, kde se mylo nádobí.

Obývací pokoj byl vybaven pohodlnými křesly a nezřídka se zde nacházel krb. Některé domy měly zvlášť oddělený i tzv. hudební pokoj, kde buď poslouchali připravené koncerty svých dětí a kochali se jejich pokrokem či si pozvali nějakého zručného klavíristu. V domech s menším prostorem se mohlo stát, že přijímací salónek byl sloučen s obývacím pokojem, nebo dokonce i s hudebním pokojem, kde se téměř vždy, pokud na to rodina měla, nacházel klavír.

Knihovna sloužila většinou pro domácí výuku dětí, ať už rodiči, či soukromým učitelem. Byla velmi dobře osvětlena a většina zdi byla chráněna spoustou skříní s knihami. Nábytek býval jemně zdobený. Mnoho pánů domu také mívalo svoji vlastní pracovnu, kde buď relaxovali o samotě nebo se věnovali své práci.

Nedílnou součástí byly také ložnice. Postele s nebesy byli pro tuto dobu nejspíše nejtypičtější. Koupelna, která přiléhala k ložnici, nebyly nijak zvlášť přehnaně velké. Nacházela se v ní malá vana na čtyřech zdobných nožkách, zrcadlo, umyvadlo a záchod. Samozřejmě, že byly vyhrazeny i nějaké pokoje pro služebnictvo, již však mnohem prostěji zařízené.
 

Střední vrstvy si takový přepych nemohly dovolit, ale tihle lidé si taky špatně nežili. Akorát se občas museli spokojit s méně atraktivní adresou a obešli se bez samostatných místností knihovny, apod. Samozřejmě si také nemohli dovolit zdaleka tak drahý nábytek či jiné vybavení, obydlí bývalo prostější. Záleželo na tom, v jakém postavení se nacházel otec jakožto osoba, která živila rodinu. K druhé polovině století však byly obvyklé standardy tak vysoké, že bylo obvyklé bydlet v domě 'dva nahoře, dva dole', což znamenalo dvě ložnice v patře a v přízemí kuchyně plus další pokoj.
 

Lidé náležící k tvrdě pracující vrstvě většinou bydleli pohromadě v menším, špatně větraném prostoru, v na sebe přilepených domech s několika patry a malými místnostmi. To bylo ideální místo pro šíření nemocí, dokud zákon neurčil např. minimálně velikost oken, vzdálenost jednoho domu od druhého atp. Vybavení byli především tím nejnutnějším, jeden záchod mohl sdílet celý blok domů. Tyto domy na předměstí postrádaly dlážděné chodníky, chyběla i potrubí a všeobecně základní infrastruktura. Nejnuznějším typem obydlí je slum.