Ethan Chandler

Henry Jekyll

Evelyn Isabella Powlett

Ekaterina Kovalenko

Dorian Gray

Jacqueline MacMorgan

Dobové reálie

Technika a vynálezy

Vlna nových technologií odstartovala průmyslovou revoluci právě v Anglii už na konci 18. století. Od vynálezu mechanického tkalcovského stavu a prvního parního stroje ovšem přece jen uběhne ještě několik desetiletí, nežli budou železnice vídané na každé míli obvyklé. Krátce je předcházely koněspřežky. V této době se rozmáhá těžařství a hutnictví. Těžba železa a uhlí a jejich následné zpracování dodávají 19. století onu pochmurnou atmosféru tehdy silně znečištěného ovzduší. Na druhé straně lidstvo zažívá nebývalý luxus, o kterém se mu dříve mohlo jen zdát. 

Mezi první dopravní prostředky poháněné silou páry patří bezesporu parníky. Pro lepší splavnost řek byly budovány mnohé říční průplavy, ale záhy se objevují dokonce i parníky zaoceánské. Zároveň s parníky se objevují lokomotivy. Ty první jsou pomalé (dosahují rychlosti nanejvýš 50km/h), ale výstavba železniční sítě dává práci mnoha lidem a půvabné parní lokomotivy se rychle vylepšují (až ke 140km/h).

V samotném srdci Londýna se již dokonce pohybuje první podzemní metro, poháněné parou. Na ulici lze čas od času potkat dokonce automobil – ty tehdy připomínaly křehkou bryčku bez koně a byly poháněny parou nebo jednoduchými motory. Většinou se k rozjezdu muselo točit kličkou a vzácně se vyskytující automobily spadaly navíc pouze do sféry vyšší vrstvy. Mnohem obvyklejší způsob dopravy je městě je drožka, zapřažený kočár tažený koňskou silou. Lidé jezdili i na bicyklech (velociped čili kostitřas se jmenoval onen model s velkým předním kolem), kola již byla gumová či kožená, mnohá nafukovací.

Jezdí se vlevo a veškeré dopravní prostředky mají kola mírně 'rozkročená'; v devatenáctém století se jezdilo po štěrkových silnicích, které se uprostřed zdvíhaly, a voda ze silnice stékala do strouhy, která celou silnici lemovala.

Na systémech jiných než parních (například elektromagnetické vlny) se odehrávala veškerá komunikace. Samozřejmě jsou v 19. století velice oblíbené dopisy, obvykle psané ručně, avšak už byl vynalezen i psací stroj, ale například mezi železničními stanicemi se již běžně využívá telegraf. O něco lépe než hlasy vedly tajuplné drátky vždy lépe hudbu: v procesu vynalézání a vylepšování se ocitly gramofony. Taktéž se v druhé polovině století rozvíjí fotoaparáty. Co se zatím rozkvětu nedočkalo, to je například rozhlas, radar, telefon využitelný 'na dálku' či film (ačkoli mnoho lidí se již baví hračičkami podobnými laterně magice). Veškeré tyto aparáty ovšem spadají takřka výhradně do možností vyšší a lepší střední vrstvy.

Se šířící se gramotností se zdvihla poptávka po knihách i novinách. Dosud se používaly ruční tiskařské lisy, ovšem s vynálezem lepších tiskařských lisů dochází k velikému rozvoji. Knihy a noviny jsou nyní dostupné téměř každému, stejně jako papír.

V 19. století se díky snaze badatelů již téměř plně rozvinuly veškeré vědy, jak je známe dnes. Biologie, archeologie, chemie, fyzika, matematika i přírodní a společenské vědy, to vše se pojí se slavnými jmény jako Darwin, Nobel či Mendělejev, ale seznam jmen není ani zdaleka úplný. Bylo to právě 19. století, kdy se odkrývaly největší poznatky a vznikaly nejslavnější teorie či vynálezy.

Lékařství a léčitelství je jedno z odvětví, které zažilo opravdový rozkvět. Připočteme-li vlivy steampunku, je dost možné potkat čas od času někoho s umělou rukou či nohou, které jsou ovšem plně funkční díky jemné mechanice!

Krevní skupiny zatím nejsou známy, přesto jsou však chirurgové výjimečně dobří ve své práci, ovšem zázraky jako například transplantace srdce se zatím neuskutečňují. Objeveno bylo očkování, doktoři dovedou zabránit krvácení, infekci i bolesti například rajským plynem. Barbarské pouštění žilou a řezání se nicméně stále drží na scéně. Díky mikroskopům je zjištěny příčiny mnoha nemocí a pravidelná hygiena se stává součástí společnosti. K dispozici jsou například první kartáčky na zuby.

Od mikroskopů a doktorských teploměrů se dostáváme k otázce praktických vynálezů. V 19. staletí už byly běžné poměrně přesné hodiny (či hodinky, kapesní i náramkové, ačkoli ty byly spíše módním výstřelkem) nebo brýle (cvikry, monokly), neboť třeba taková optika už byla velice dobře prozkoumaná. Užívaly se papírové bankovky, zápalky, falešné zuby i splachovací záchod (díky síti kanalizace).

Vedle toho vedla do větší části domů přinejmenším střední třídy již studená i teplá voda. Nově stavěné domy (v různých slozích i různých materiálech) si mohly dovolit mít koupelnu jako samostatnou místnost. Svítí se klasicky dál svícemi či olejovými lampami, avšak do popředí se dere především plyn, jímž se dalo jak svítit, tak vytápět.

Mezi další užitečné vynálezy, které se brzy zapojily do oběhu, patřily výtahy, plechové konzervy, první chladničky, šicí stroje, sešívačky, zavírací špendlíky, plnicí pera. Ovšem stále neexistující zipy (pouze knoflíky), holicí strojky (jen břitvy), žehličky byly naplněny pouze horkou vodou či uhlíky a pračky připomínaly prostě uzavřený válec s kličkou (pere se mýdlem). Samozřejmě ve hře vynechte zařízení jako eskalátor, instantní káva či elektrická žárovka.

Bydlení

Domy bohatých bývaly mnohem větší než ty, co si mohla dovolit střední vrstva, a bývaly na dobrých adresách. Takový typický dům měl většinou přijímací salónek, který byl vybaven několika sedačkami, které ladily s okolím. V oblibě byly jak tmavé, syté barvy, tak i ty světlejší. Na velkých obdélníkových oknech jsme mohli najít těžké závěsy. Tapety byly jak jednobarevné, tak vícebarevné, většinou jsme však nenašli víc jak dvě barvy (např. zelený podklad s jednoduchým opakujícím se zlatavým vzorem). Zdi byly často zdobeny obrazy krajin či předků, jednalo-li se o starý nebo významný rod. Jako ozdoby se mohly čas od času najít vkusně naaranžované květiny ve vázách. Salónky se využívaly jak pro jednotlivé návštěvy, tak pro pořádání větších společenských akcí.

Tehdejší jídelny by dnes připomínaly spíše pompézní banket. Anglický zvyk byl udělat z toho velikou událost: velkolepé jídlo bylo nutnost, stejně jak obsazení místnosti spoustou nábytku a dekorací. Zdobné kusy, vycpaní ptáci v kleci, čínské vázy a keramika, květiny, rostliny v okázalých květináčích i velká zrcadla, nic z toho nebylo neobvyklé. Jídelna byla vybavena dlouhým stolem a odpovídajícím počtem židlí.

Kuchyň byla většinou obývána jen služebnictvem. Vybavená byla několika skříněmi a hlavně nechyběl dřez, kde se mylo nádobí.

Obývací pokoj byl vybaven pohodlnými křesly a nezřídka se zde nacházel krb. Některé domy měly zvlášť oddělený i tzv. hudební pokoj, kde buď poslouchali připravené koncerty svých dětí a kochali se jejich pokrokem či si pozvali nějakého zručného klavíristu. V domech s menším prostorem se mohlo stát, že přijímací salónek byl sloučen s obývacím pokojem, nebo dokonce i s hudebním pokojem, kde se téměř vždy, pokud na to rodina měla, nacházel klavír.

Knihovna sloužila většinou pro domácí výuku dětí, ať už rodiči, či soukromým učitelem. Byla velmi dobře osvětlena a většina zdi byla chráněna spoustou skříní s knihami. Nábytek býval jemně zdobený. Mnoho pánů domu také mívalo svoji vlastní pracovnu, kde buď relaxovali o samotě nebo se věnovali své práci.

Nedílnou součástí byly také ložnice. Postele s nebesy byli pro tuto dobu nejspíše nejtypičtější. Koupelna, která přiléhala k ložnici, nebyly nijak zvlášť přehnaně velké. Nacházela se v ní malá vana na čtyřech zdobných nožkách, zrcadlo, umyvadlo a záchod. Samozřejmě, že byly vyhrazeny i nějaké pokoje pro služebnictvo, již však mnohem prostěji zařízené.
 

Střední vrstvy si takový přepych nemohly dovolit, ale tihle lidé si taky špatně nežili. Akorát se občas museli spokojit s méně atraktivní adresou a obešli se bez samostatných místností knihovny, apod. Samozřejmě si také nemohli dovolit zdaleka tak drahý nábytek či jiné vybavení, obydlí bývalo prostější. Záleželo na tom, v jakém postavení se nacházel otec jakožto osoba, která živila rodinu. K druhé polovině století však byly obvyklé standardy tak vysoké, že bylo obvyklé bydlet v domě 'dva nahoře, dva dole', což znamenalo dvě ložnice v patře a v přízemí kuchyně plus další pokoj.
 

Lidé náležící k tvrdě pracující vrstvě většinou bydleli pohromadě v menším, špatně větraném prostoru, v na sebe přilepených domech s několika patry a malými místnostmi. To bylo ideální místo pro šíření nemocí, dokud zákon neurčil např. minimálně velikost oken, vzdálenost jednoho domu od druhého atp. Vybavení byli především tím nejnutnějším, jeden záchod mohl sdílet celý blok domů. Tyto domy na předměstí postrádaly dlážděné chodníky, chyběla i potrubí a všeobecně základní infrastruktura. Nejnuznějším typem obydlí je slum.

Viktoriánská kuchyně

Anglická kuchyně byla vždy ovlivňována rozmanitými světovými kuchyněmi. Ve starověku přebírala recepty Římanů, ve středověku od Francie. Až Normané přivezli chutě dálného východu: skořice, šafrán, muškátový květ a oříšek, pepř a zázvor. Tou dobou se za koření považoval dokonce i vzácný cukr. Dříve se sladilo pouze medem nebo ovocnou šťávou.

Během viktoriánského období se britská kuchyně díky rozsahu impéria smísila se všemi exotickými chutěmi světa: z Číny si Angličané zvykli na čaj, milují indické karí koření (a objevily díky tomu mnoho omáček), zbožňují čatní a různé nakládané plody. Vedle tohoto, a francouzské kuchyně, není původní britská kuchyně příliš považována. Koláče, dušené maso, sýry, stará vejce a švestkové pudinky připomínající roztřesený chleba dovede přece jen ocenit jen málokdo. Jídlo ani pití viktoriánské Anglie se však už příliš nelišilo od té dnešní. V oblibě jsou kuchařky (podobně jako v Čechách Magdalena Dobromila Rettigová – žádné tajemné generační předávání receptů), při pikniku šunkové sendviče, známé a oblíbené už jsou vedle čaje také kakao, káva a čokoláda.

Pracující třída si musela vystačit s obyčejnějším jídlem (chléb, brambory, máslo, šunka), ale ve městě se šíří i obchody se smaženými rybami a hranolkami. V 19. století také stoupá spotřeba sladkostí a sušenek, je objevena žvýkací guma. Touto dobou je také stvořena spousta nápojových značek, včetně Coca Coly.

Viktoriánská doba byla časem, kdy se představa kuchyně velice blíží těm současným. Vybavení mnohdy připomíná to, co dnes denně používáme. Začátek století přinesl železné trouby – ty byly docela šikovné, ale služebnictvo muselo vstávat brzy a nejprve jít zatopit. Nošení kbelíků s uhlím nebralo konce, stejně jako zametání prachu. Poté byly vynalezeny ještě užitečnější trouby – u těch se dala teplota skutečně kontrolovat díky sopouchům a kovovým plátům. Zčásti je u bohatých rodin později nahradily trouby na plyn, kde už stačilo pouze otočit knoflíkem. Měděné hrnce či konvice, zevnitř potažené cínem, byly nahrazeny železnými odlitky. Život a především chutě rodin ovlivnily i nové šikovné pomůcky, jako například formy na pudinky a koláče nebo dózy na sušenky. Byly vynalezeny i otvíráky na konzervy, škrabky na brambory a struhadlo na sýr. Solení, nakládání, uzení a sušení nahradilo jídlo v plechových konzervách, které byly ovšem zprvu drahé, ale postupně se objevuje to, čemu dnes pohodlně říkáme 'hotové jídlo'.

Pouliční jídlo má v Londýně dlouhou tradici. Mezi oblíbené pochoutky patřila třeba smažená jablka v těstíčku, pečené kaštany, pečené brambory nebo smažená ryba. Z mořských potvor se vůbec dala sehnat spousta pokrmů: krevety, nakládané surmovky anebo úhoři a hrachová polévka, které si kupovali chudší obyvatelé. Ani sladkosti ale nezaostávají: různé nákypy a kaše, sladké žemle, ovocné koláčky a dortíky, perník, čajové pečivo, lívance nebo tvaroh a syrovátka. Mezi nápoji jste si mohli vybrat sorbety, limonádu, zázvorové pivo nebo horké bezové víno. Pro mlsnější jazýčky tu byla zmrzlina (vanilková, malinová, broskvová, citronová).

Nežádané ingredience (jako křída, jíl, prach či prostě zkažená mouka v chlebech) se do jídla dostávaly i v 19. stoletím, stejně jako jiná barviva a dochucovadla, v některých případech dokonce jedy (krysí jed v pivu dodával hořkou chuť). V konzervovaném jídle se objevovaly i kovy jako olovo, měď a rtuť.

Peníze a ceny

Britský peněžní systém je poněkud komplikovaný a zároveň nelze s přesností převést hodnotu např. tehdejší jedné pence na dnešní. Jisté věci vždy stojí více než jiné a tento poměr se s ubíhajícími lety mění natolik, že zpětně nelze dopočítat hodnoty. Můžeme se ovšem (pouze přibližně) řídit průměrnými výdělky vyšší, střední a nižší třídy.

Roční příjem velmi bohatého gentlemana se mohl vyšplhat až k £30,000. Aristokrati nepracovali, jejích příjmy plynuly ze zděděných pozemků a investic. Velkoobchodníci a bankéři si mohli za rok přijít až na £10,000.

Typická střední třída a zaměstnání jako doktoři, právníci nebo úředníci vydělávali za rok £300-800, ovšem u nich už se vyskytují i příjmy měsíční. Nižší střední třída (ředitelé škol, novináři, vlastníci obchodů) už byli placeni spíše měsíčně. Jejich roční výdělek činil £150-300.

Šikovní řemeslníci už spadají k nižší třídě, která byla vyplácena jednou za týden nebo denně. Mohli vydělat (ročně) £75-100. Námořníci a domácí služebnictvo za svou práci získali £40-75. Dělníci a řadoví vojáci jen £25. Jedna denní směna měla obvykle 14 hodin a pracovaly i děti (ovšem za pouhý desetinásobek platu dospělého). Hůře byly samozřejmě placené i ženy.

 

• Čtvrtpence (= 1/4 pence)
• Půlpence (= 1/2 pence)
• Pence
• Šestipence (= 6 pencí)
• Šilink (= 12 pencí)
• Florin (= 2 šilinky)
• Půlkoruna (= 2 šilinky a 6 pencí)
• Koruna (= 5 šilinků, stříbro)
• Libra (znak £; = 20 šilinků nebo 240 pencí)
• Sovereign (neboli postaru 'guinea' – zlatá mince s hodnotou 21 šilinků, měna bohatých gentlemanů)

Užívá se více názvů (př. třípence, čtyřpence = groš). Mince od liber k pencím jsou stříbrné, pence a nižší hodnoty obvykle měděné.

Připomínají spíše šeky, podepsané poukázky na určitou sumu, vůči které vám banka vydala hotovost. Objevují se v hodnotách £1, £2 a £5, což byla kvůli snadnému padělání nejnižší hodnota.

Ve viktoriánské době je například chléb velmi levný (ceny jídla se pohybují ve čtvrt- a půlpencích), stejně jako knihy (6-12 pencí). U sebe člověk málokdy nosí víc než několik šilinků, spíše méně. Ceny lístku do vlaku třetí třídy se pohybují v pencích. Menší zbraně (revolvery) stojí kolem £5, puška však už i £20-60.

Slušný pronájem na týden stojí asi 6 šilinků, ovšem ve West Endu v bohatších podmínkách se lze vyšplhat i na guineu a víc za týden. V šilincích počítejte i s výdaji za oblečení (ovšem kabáty a samozřejmě jakékoli podobné zboží už v librách).

Služby lehkých dam stojí různě podle podmínek: V chudších čtvrtích dáte za krátkodobé rozptýlení asi šilink, 'luxusnější' kurtizány coby společnice bohatších patronů vyjdou i na desítky liber. Pouličních prostitutek je v této době opravdu hodně.

Choroby

Jedna z nejčastějších dětských chorob ve viktoriánské době. Předchází jí teploty, bolesti hlavy, únava, bolest v zádech a dalšími. Objevuje se ve formě červených flíčků, které jsou vyplněny průhlednou tekutinou, která se asi tak čtvrtý den začne vysoušet a flíčky mizí. Tato nemoc je vysoce nakažlivá. Prodělání nemoci zajišťuje doživotní imunitu. U dospělého je průběh nemoci těžší, než u dítěte.
 

Jedna z nejvíce obávaných nemocí, velmi nakažlivá – infikovat se člověk může z nakažených vodních zdrojů. Příznaky jsou křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Tato nemoc je opředena mnoho pověrami, například že jde chytit tím, že na ni člověk myslí, přílišným nadechováním, nebo pobytem na sluníčku. Za údajný zdroj nemoci jsou považovány i ovoce a zelenina. Za kuriózní 'příčinu' se v 19. století považují například i komety.
 

Velmi nakažlivá a bohužel i běžná dětská nemoc, která má průběh jako velmi těžká angína. Začíná zvýšením teploty, bolestmi v krku, nechutenstvím, malátností. Mandle jsou zduřelé, zarudlé a tvoří se na nich žlutobílé pablány. Současně zduřují i podčelisti mízní uzliny jako u jiných angín. Záškrt mandlí je možno dobře léčebně zvládnout, zanedbá-li se však a neléčí-li se, změní se v těžký zhoubný záškrt (diphtheria maligna). Na tuto nemoc umírá velmi mnoho dětí.
 

Dětská obrna může mít mírnou formu – zvýšená teplota, nevolnost, bolest hlavy a břicha, někdy i ztuhlost zad a nohou. Dítě se tak často vyléčí bez následků. Viry mohou ale zasáhnout centrální nervový systém. V konečném důsledku tak může vzniknout paralytická dětská obrna s následným ochrnutím nejčastěji dolních končetin a trvalými následky po zbytek života. Při napadení mozkového kmene dochází k selhání životně důležitých orgánů. Smrtící kombinací je také postižení dýchacích a polykacích svalů. Vakcína nebyla vynalezena až do poloviny 20. století, proto je v 19. století nejčastější léčbou klid na lůžku.
 

 (souchotiny, úbytě)

Mezi běžné symptomy patří chronický kašel s krvavým sputem, horečka, noční pocení a ztráta tělesné hmotnosti.Dříve se tuberkulóze říkalo souchotiny, úbytě nebo ftíza (což je řecký výraz pro úbytek), protože se zdálo, že lidi konzumuje zevnitř. Dalšími názvy jsou např. bílý mor, protože nemocní jsou výrazně bledí; nebo královo zlo, protože se věřilo, že králův dotyk souchotiny vyléčí. V 19. století bylo TBC příčinou smrti pro jednoho ze 4 lidí. Kvůli této nemoci tak vznikl například zákaz plivání na veřejných místech a infikovaní chudí lidé byli nuceni ke vstupu do sanatorií, která připomínala vězení – sanatoria pro střední a vyšší třídy naopak poskytovala nepřetržitou lékařskou pomoc. Bohužel, i v sanatoriích umírali lidé v 50% případů do pěti let. Lék na tuto nemoc (streptomycin) byl vynalezen až roku 1943.
 

Pravé neštovice jsou vysoce nakažlivým onemocněním s vysokou úmrtností (u některých indiánských kmenů se blíží 100 %). Přeživší pacienti bývali často nadosmrti poznamenáni drobnými jizvami. V roce 1967 na něj zemřely až 2 miliony lidí.

Společenské vrstvy

Viktoriánská společnost by se dala rozdělit do tří hlavních vrstev: VYŠŠÍ, STŘEDNÍ a NIŽŠÍ (označována také jako pracující nebo dělnická vrstva).
 

Téměř výlučně se skládá z aristokracie, jako jsou vévodové, hrabata a vikomti, kteří jsou mnohdy blízce či vzdáleně spřízněni s královskou rodinou. Profese tady mnohdy není na místě díky obsáhlému rodinnému bohatství, ačkoliv se i tak spousta angažuje jako hlavní 'tahouni' průmyslu (např. těžba nebo stavba lodí).

Život ve vysoké společnosti je jedna velká sbírka toho, co se může a co naopak ne. Být přistižen ve špatném oblečení se rovná stejnému ponížení, jako oslovit někoho špatným titulem. Mladá žena nesmí být načapána o samotě s mužem (míněno např. v ložnici nebo pokoji), který nepatří do její rodiny nebo s ní není zasnouben a očekává se od ní, že se výhodně provdá a bude reprezentovat svého manžela bez skandálů. Muži zase musí vědět, jestli je vhodné pít nebo kouřit před dámou, kdy se mají poklonit a před kým smeknout klobouk, aby nespustili vlnu drbů.

Členové vyšší společnosti jsou většinu svého času zaměstnáni večírky, návštěvami, držením si přehledu o svém okolí a nejnovější módě. Sice si můžou dovolit věci, na které by lidé z jiných vrstev jen těžko dosáhli, ale jsou také nejvíce vázáni společenskými konvencemi.

V sobě obsahuje asi tu největší různorodost. Vyšší střední až střední společenské zázemí sestává z více či méně bohatých rodin, které postrádají šlechtický titul. Jeho členové většinou zastávají uznávaná pracovní místa, jako je např. doktor, učitel, obchodník nebo třeba kněz. Často je jediným rozdílem mezi vyšší střední a střední vrstvou nahromaděné bohatství, nebo i počet zaměstnaného služebnictva. Moci si dovolit více jak jednoho sluhu je jasnou známkou toho, že máte peníze.

A služebnictvo je právě další skupinou, řadící se k 'lidem ve středu'. Stejně jako jeho pán musí každý sluha, nebo služka znát základy etikety, vědět, kdy a jak koho smět oslovit a kdy je lepší prostě zmizet a neexistovat. Na druhou stranu nejsou tak vázáni konvencemi a je jim dovoleno užívat si z dohledu zábavy, zpívání, tancování a jiných aktivit. I jejich svět má však jistou hierarchii, počínaje majordomem a konče u vytíračky podlah.

Obzvláště příslušnici vyšší střední vrstvy se mohou vmísit do vysoké společnosti, ať už díky obchodu nebo výhodnému sňatku, pokud z toho mají obě strany užitek. Míra vyžadování určitých mravů se proto liší hlavně podle společenského postavení.
 

Neboli PRACUJÍCÍ/DĚLNICKÁ VRSTVA je od dvou ostatních vzdálena nejvíce. Chudí jsou pro vyšší společnost neviditelní. Často se jedná nevzdělané venkovany nebo chudé měšťany, kteří většinou mívají těžké, nebezpečné a špinavé zaměstnání, hlavně v továrnách, z kterého nikdy nevzejde mnoho peněz a žijí podle možností buď v řadových, nebo společných domech na okraji společnosti. V jejich životech hraje etiketa pramalou roli, i když pýcha jim nechybí. Některé rodiny raději preferují přijít na vlastní způsob přežití, než by přijaly nabízenou pomoc.

Pod pracující třídu se řadí už jen žebráci a nuzáci, žijící v extrémní chudobě, mnohdy kvůli stáří, nezaměstnanosti nebo nemoci, a prostitutky, neboť žena si prakticky jinak, než-li prodejem těla, nemohla vydělat peníze.

Lucifer

OBSAZEN

Drákula

Drákula, také známý jako Dragon, Amun-Ra a momentálně jakožto Dr. Alexander Sweets, je upír, který se představuje v roli zoologa, aby svedl alespoň jednu ze svých nevěst na scestí a přinutil jie podlehnout temnotě. Je Luciferův bratr (a sám padlý anděl), vyhnaný na Zemi, podobně jako byl Lucifer sražen do pekla.  Je považován za zakladatele,  předchůdce a pána všech upírů a jeho vlastním přičiněním byli někteří proměněni jím samotným na mistry. Stejně jako jeho bratr usiluje o to, aby se minimálně jedna nevěsta stala jeho královnou a poddala se mu duší k pohlcení celého světa do spárů temnoty. Drákulovi však, na rozdíl od bratra, nejde ani tak o celosvětové zničení, jakožto celkovou nadvládu nad vším živým.

Po porážce za Velké války o nebeský trůn, dva bratři, oba andělé, padli z milosti boží a samotným Bohem byli vyhoštěni z nebe: jeden do pekla a druhý na Zemi. Zatímco Lucifer je démonem duchovní podstaty a ovládl podsvětí společně s čarodějkami, které mu slouží k vůli, Drákula je démonem těla, jež může chodit po zemi jako normální člověk, skrývaje svou pravou podstatu v lidské tělesné schránce. Potěšený věčným životem mezi smrtelníky, začal padlý anděl na Zemi svou práci k obnovení své předchozí moci, čehož by bylo možné dosáhnout jen tím, že by získal náklonnost ženy známé jako Matka všeho zla. Drákula, jak padlý anděl nakonec začal být známý po širém světě, našel tuto ženu v podobě Vanessy Ives, jejíž tělo je hostitelem ducha Amunet. Tomu všemu však předcházela dlouhá cesta.

První datované počátky na zemi spadají přibližně do tří tisíc let před naším letopočtem, kdesi na území starodávného Egypta. Zmínky o muži živícím se lidskou krví se rozkřikly po celém království, ale namísto honby a podnikání útoků jeho směrem se mu dostalo zahrnutí přízně ze všech stran. Místní obyvatelé, od otroků až po samotné faraony, jejichž dynastie se střídaly na trůnu. Brzy tohoto neznámého muže měli za samotné ztělesnění boha, za Amun-Ra, vládce všeho. Kněží mu vzdávali hold, ženy se poddávali otroctví vedeného jeho rukou. Každý si přál koupat se v záři jeho pohledu. Tehdy se začaly objevovat popisy jeho služebníků, jakýchsi červenookých démonů se špičatými zuby a holou kůží bez jediného vlasu či chloupku, s kůží pomalovanou hieroglyfy. Někteří z těchto mistrů, jak je sám začal nazývat, byli později zničeni v prach, ať již při nešťastných událostech či pokusech o zničení krve sající rasy. Jen málo z nich přežilo tyto všemožné ataky na svou podstatu a k nalezení jsou už v současné době pouze dva, kteří jako první ochutnali tuto moc z rukou svého pána.

Velký rozkvět Drákula zažíval převážně v pozdním středověku, raném novověku a dobách, kdy se ukrýval v Sedmihradku, též známém jako Transylvánie, odkud se ohledně něj neslo nejvíce pověstí. Cestou ke své legendě, jež děsí děti i dospělé, si získal na svou stranu nemalé množství nohsledů, ale též dvojici dívek - nevěst, jak je s láskou nazýval. Tyto ženy se měly stát klíčem k získání nekonečné vlády nad celou zemí. Později k Veroně a Marishce přibyla ještě poslední dívka, Aleera, jedna z místních lovkyň, která podlehla svodům Drákulova naléhání a nechala se chytit do pasti. Avšak předtím, než byly schopny se mu plně oddat, jejich těla zničil jeden z potomků Gabriela Van Helsinga, který je všechny do jedné zabil. Poničené duše připoutané ke svému stvořiteli nedokázaly nalézt klid a vtiskly se do jednotlivých dívek. Drákula tehdy přísahal, že je nalezne a znovu vybuduje svou pověst, aby nakonec zničil každého, kdo se mu postaví do cesty, v čele s prokletým klanem lovců upírů.

Později toho času začal vystupovat v Londýně pod jménem Alexander Sweets, doktor zoologie s až překvapivými znalostmi v rámci egyptské historie a hieroglyfů. Ve snaze nalézt své milované nevěsty, se pomalu podrobuje společenským nátlakům, neboť v těchto dobách není bezpečné vybočovat z řady. Ne tam, kde sídlí klan nejnenáviděnějšího soka ze všech - Van Helsinga.

Hráči