Lupus Dei

Pro někoho povídačka, pro jiné skutečnost. Vlkodlaci jsou lidé, kteří se za úplňku proměňují na líté, divoké šelmy s prvky vlčího vzhledu. Jenže u těchto patrně jen s velkou naivitou budete hledat čtyři tlapy, ocas a chundelatý kožich. Samotná transformace jim ponechává humanoidní vzhled jen s několika rysy tolik typickými pro vlčí vzhled - výraznější oči zbarvené do zlatova/žluta, viditelně prodloužené tesáky, ostré dlouhé drápy, pozměněné uši i tvář z části pokrytá srstí. S proměnou lze bojovat a oddalovat ji, přesto každého vlkodlaka nakonec pohltí. Říká se, že čím déle s ní jedinec bojuje, tím horší nastávají následky, neboť v této pozměněné formě se z nich stávají krvelačné bestie mající problém rozeznat přítele od skutečné hrozby. Jen málokteří si dokáží uvědomit rozdíl, ať již podle pachu, hlasu nebo tváře. Avšak ve spisech lze nalézt několik zmínek o 'zkrocení' tohoto divokého živlu, jakým vlkodlak je.

Konkrétně Lupus Dei, nebo-li Vlk Boží, jak jej nazývají členi bratrstva Svobodných zednářů. Dle zápisků, které si vedou, se jedná o bojovníky, kteří mají udržet duši na cestě k dobru a zamezit jakémukoliv náznaku ke sklouznutí do tenat temnoty. A pokud se tak stane, pak jí domoci opět nalézt světlo. Jejich posláním je tak zabránit především nevěstám Drákuly a Lucifera, aby se spojily s temnotou uvnitř srdce a zcela jí podlehly. O tomto poslání se však v jejich úzké skupince nemluví od dob, kdy Maurevel, jeden z těchto vlků božích, rozpoutal spolu se svým pánem, Jindřichem I. de Guise, masakr známý též jako Bartolomějská noc, neboť cítil potřebu vymýtit veškeré zlo.

Vybraní jedinci si po celý čas výcviku pro svou misi nevytrpí zrovna málo. Už od začátku jsou do jejich řad vybírání jen sirotci nalezeni na prahu chrámu božího, bez rodiny, bez zázemí, aby je neovlivňovalo žádné rodinné pouto. Později se učí způsobům, latině, boji a jejich úkolem je věřit, že to, co dělají, je správné, ač neznají důvod ani cíl. Část z nich nedokáže ve své víře vydržet, což mnohdy oddělí zrna od plev. Ti, kteří prokážou svou loajalitu a neochvějnou duševní víru, jsou pak v jednadvacátém roku života přeměněni na Lupus Dei, čemuž předchází přibližně dvanáct let výcviku. Následuje dalších dvacet jedna úplňků přijímání sebe sama a svých nově nabytých schopností, jež se učí ovládat. Mnozí z nich se však nikdy nedočkají naplnění osudu, jiní sejdou z cesty zastiženi šílenstvím. Není neobvyklé ztratit víru, zvláště po dlouhém a mnohdy marném hledání smyslu jejich existence, která jim zůstává utajena. A tak není divu, že mnoho z nich opustí vidinu posmrtného ráje.

Velkou nevýhodou jejich 'rasy' zůstává rozpoutání jakéhosi pekla na zemi, kdy jsou schopni zmasakrovat celou hospodu, aniž by si na něco druhého dne vzpomínali. Obvykle se probudí na místě činu či poblíž, znatelně dezorientovaní a bez vzpomínek - pouze tuší, že se díky úplňku odehrálo cosi velmi špatného. Není těžké si pak nalhávat i události, kterých se nedopustili oni ale někdo jiný. Tyto útoky jen málokdo přežil, ve více jak devadesáti procentech zbyla jen nechutně zohavená těla bez duše.