Nevinnost malé holčičky už dávno pozbyla, stejně jako nechápavost dětí, které ještě nestihly vyrůst a neuvědomují si svou naivitu či idealistický pohled na okolí. Scarlett ví, jaký umí život na zemi být – přišla postupně o matku, o bratra a o otce. Jakožto dcera popravčího si také mnoho neužila a přátel si příliš nenašla – rodině kata se každý snaží vyhnout. Ale přesto nikdy neztratila víru v lidství. Scarlett je… nejspíš snílek plný naděje v lepší dny, co jednou nastanou, v lepší vztahy mezi lidmi, kdy už i oni budou mít dost smrti a utrpení, aby se jich vzdali. Nikdy nikomu neváhala podat pomocnou ruku, i kdyby se na jejím prahu objevil dotyčný jen kvůli tomu a bez poděkování odešel – nedokázala by to. Nemá v povaze to, že by se k někomu otočila zády. Každý si její pomoc zaslouží – protože v každém je alespoň jedno světlé místečko, co si zaslouží prostor pro druhou šanci. A kdyby o ni přišli kvůli ní? Bylo by to tak správné? Ne… Jednoduše se v každém snaží vidět to dobré, to čisté, to, co může vést k harmonii s Bohem, s přírodou, s jinými lidmi. Je idealistka, snílek, ale přesto stojí pevně na zemi.
Zrovna tak se nikdy nenaučila nenávidět, hněvat se, ani ukřivděnost ji dlouho nevydrží. Nehýčká si svoje bolístky, to se s nimi spíš natrápí pár dní a pak je ze sebe setřese a zapomene, posune se dál, dotyčnému odpustí nebo situaci přejde. Nelze žít v nenávisti. Nebo ve vzteku – pak by podobou pachuť získala její moc a to je nejspíše i to, čeho se nejvíce bojí. Že jednou své schopnosti použije pro pomstu, co jí stejně nic nepřinese a akorát v ní zabije pomaličku kousky lidství jako žíravina. Jsou jen tři věci, které dosud nedokázala překonat – smrt svých blízkých.
Ač se zdá, že se v ní skrývá něco melancholického, není tomu tak. Scarlett je… no, popravdě docela veselá. Na rtech má obvykle úsměv – malý, nenápadný, ale přesto zvedá koutky, protože se sluncem v srdci, s tím jde všechno lépe. A snázeji se zapomíná i odpouští. Je hravá, je škádlivá, umí si dobírat – často se svou zvědavostí zkouší hranice, co si ještě může v hovoru dovolit a co ne. Hned vzápětí se omluví, když vycítí, že udělala chybu, a nikdy nejedná s účelem ublížit. Snad se jen uvolnit. Užít si hovor, když má konečně s kým než jen s ochočenou užovkou, co spává stočená u horkých kamenů u krbu či se plazí po venku.
Smrt nesnáší – ale na druhou stranu ji také bere jako nedílnou součást života. Přestože by klidně mohla oživit celý mrtvý les – tedy nemohla, nemá na to dostatek síly a energie – pokud někdo zemře neprávem, pokud někdo trpí nebo pokud měl… žít, život mu vdechne, ač si uvědomuje, že je to malá hra na Boha. Člověku život ještě nikdy nedala a nejspíše by ji to vyčerpalo, i s menšími tvory… nu, nemá problém, jen je to občas jednoduše náročné. Život vzít dokáže – nakonec, z něčeho žít musí – ale má k němu hlubokou úctu a zpracuje maso do posledního kousíčku, aniž by ho nechala zkazit se. Přesto však většinou jí zeleninu či podobné variace. Nakonec – maso je drahé a ona není zas tak dobrá lovkyně.
Co se týče víry v Boha, je to u ní poněkud složitější. Boha uznává jakožto Pána, co vládne, ale vnímá jeho milosti, jeho moudrost, jeho laskavost – a nesouhlasí s tím, jak si tohle vše přebírá církev na zemi v podobě procesů s ženami, které jsou mnohdy nevinné a nápomocné. Jinak Boha vnímá ve všem, co je okolo – v lidech, ve stromech, ve zvířatech, čímž se zrovna nešíří, protože moc dobře ví, že je to odchylka od ortodoxního vyznání anglikánské víry. Přesto více než chvíle v kostele – kam samozřejmě chodí – miluje chvíle ticha a klidu v lese, kdy téměř cítí, kolik energie z přírody vyzařuje, stačí se dotknout kůry stromů. A tehdy přesně ví, z čeho vychází její magie – je cítit stejně. Zemitě, svěže, zeleně… Není zlá. Možná se jedna ukřivděná, malá část duše snaží přesvědčit tu druhou polovinu, aby využila krvavou moc, temné síly, které jsou obvykle mocnější, silnější, ale to je jen slabý hlásek ve svědomí, které by něco takového hned zavrhlo. Bylo by to proti přírodě. Proti všemu, v co kdy věřila.
Její život začal stejně jako život každého jiného člověka – narodila se. A měla štěstí stejně jako smůlu zároveň. Rodiče ji milovali. Její otec, popravčí, byl venku možná necitelný, obrněný vůči všemu, co viděl a co musel vykonat, vůči všem pohledům – které Scarlett dlouho nechápala – ale uvnitř domku se z něj stal láskyplný tvor plný smutku, který dokázala ukonejšit jen jeho žena Anna, na kterou byl snad až nezdravě upnutý. A z této bezelstné, hluboké lásky se zrodila Scarlett – zní to skoro jako pohádka. To by však neměla přijít na svět v místě jménem Salem.
Malá holčička s havraními vlasy a modrýma očima dlouho nechápala, proč se lidé dívají na jejího otce tak, jak se dívali, občas se i pokřižovali. A snad jí na tom nikdy tolik nezáleželo – hrála si sama nebo s matkou. Běhala po lesích, učila se od maminky – to, jak se starat o domácnost, které bylinky pomáhají na bolest břicha či na nespavost. Snažila se, byla hodná – jen aby byla rodičům ku prospěchu a k radosti. Bylo jí osm let, když se její mamince povedlo opět otěhotnět. Měla radost, že bude mít sourozence – kdyby se jen věci neubíraly tak hrozně špatným směrem. Protože nejspíš tenhle bod byl začátek konce rodiny Adams.
Její maminka zemřela několik dní po porodu, když se jejího zesláblého těla zmocnily horečky a celá domácnost se tak nějak obrátila na ruby. Ethan nepřišel dva dny domů – jednoduše na vše zapomněl včetně na malou Scarlett, snad alespoň sehnal kojnou pro svého syna. Pravděpodobně v tuhle chvíli jí skončilo bezstarostné dětství a Scarlett musela na svět koukat daleko dospělejšíma očima – nebo se alespoň postarat o domácnost, uklidit a nachystat jídlo, ač jí tatínek pomáhá. Ten? Ten ztratil jiskru v oku a na dobrou chvíli též chuť do života. Trvalo, než se mu vrátila.
Brzy se věci vrátili do normálu – zas byli tři, jen jeden člen jim stejně chyběl. Roky plynuly… A ve Scarlett se začala probouzet síla přírody, co v ní dlela. Jediný, kdo o tom kdy věděl, byl její tatínek – bála se mu říci, že se jí povedlo čirou náhodou oživit malou rybku, bála se mu říci, že je schopna na moment ovládnout mysl malé užovky, ale nakonec se stejně prořekla. A on to přijal – proč? Nejspíš protože i on byl ve společnosti něčím zvláštní, zakázaným… Protože i on koketoval se smrtí. Nemluvili o tom. Nikdo. Dělali, že se nic neděje. A Scarlett svou moc nevystavovala okatě, ba vlastně vůbec. Užívala ji jen tehdy, když věděla, že je sama. A užovku vždy propustila, když se vracela domů, dávajíc pozor, aby ji nikdo neviděl. Zlepšovala se, sílila – trvalo to dlouho, aby se dostala na takovou úroveň jako nyní.
Brzy se však počet členů opět snížil. Na dva – ji a jejího tatínka. Ian nepřežil zimu, byl jednoduše jeden z těch nešťastníků. Snažila se ho oživit, opravdu, vdechnout mu zpět život, ale nedařilo se jí to, ač u něj proseděla celou noc a nad ránem usnula na židli s divokými sny. Bylo to k ničemu. Její otec jí to nikdy nevyčítal, ale cítila… alespoň v první chvíli, že se na ni dívá skrze prsty, protože ztratil dítě, pro které položila život jeho žena. Časem se vše srovnalo. Žal odezněl – ale Scarlett měla o důvod více, aby se dál snažila zlepšit své schopnosti.
Další roky, co dopadly na bedra jejího tatínka. Toho jí nevzala horečka ani zima, ale jednoduše starší. Dohnaly ho starosti i hříchy, vzpomínky – ty hezké i ty špatné. Bylo jí 24. Tehdy se jej ani nesnažila oživovat. Prožil život, co chtěl – nebo alespoň takový, jaký mu svět dokázal nabídnout. Scarlett zůstala sama. Neprovdaná, jen se svou užovkou. Cítila se osamělá, ale… Co zbývalo? Zvykla si. Žije ve stejném domku, pěstuje stejné potraviny… Možná platí za trochu podivínku, ale dává si pozor, aby nebyla spojována s magií. Život bere s pokorou – a čeká, co dalšího si na ni nachystá.
Žádné komentáře:
Okomentovat