Mluví se o ní jakožto o největší ženské masové vražedkyni v dějinách lidstva. Řada výzkumů a autorů bájí, pověstí a pohádek ji připisují až 650 případů vražd a až 2000 obětí. Duševně labilní Alžběta se dle báchorek koupala v krvi nevinných panen, aby zůstala navždy mladá. Co je na tom pravdy? Odpověď na tuto otázku zná pravděpodobně pouze sama dotyčná, Čachtická paní, jak se jí říkalo, odsouzená k vězení na svém hradě.
Báthory Erzsébet, jak zní její jméno, byla na svět přivedena někdy kolem 7. srpna roku 1560 v Sedmihradsku, konkrétně v župě Szabolcs-Szatmár-Bereg, ve městě Nyírbátor. Rodina Báthory byla známá pro své podivně zvrácené sadistické choutky, sklony k samolibosti, pýše, tyranství a jiným zvrácenostem, na nimiž by zůstal rozum stát. Důvod k nadřazenému chování se nesl již dál do minulosti - dle legend Alžbětin prapředek Vid zabil v ečedském močále draka. Kdo se tím může v této době pochlubit, že? Od té doby si rod Báthory zdobil erb třemi dračími zuby na důkaz bojových schopností svých předků a potomků.
V patnácti letech byla provdána na zámku Vranov nad Topľou za hraběte Ference Nádasdyho, který byl rovněž významnou uherskou osobností s rozsáhlým majetkem a velkým politickým vlivem. Na poměry tehdejší doby byla Alžběta velmi vzdělaná. Plynně hovořila a psala maďarsky, německy a latinsky.Číst a psát ji naučila její tchýně Uršula, u které přebývala po svém zasnoubení. Za dobu manželství porodila 5 dětí (dvě krátce po narození zemřely). Manželství se mohlo zdát vcelku poklidné. Ferenc často odjížděl na delší dobu a mladá Alžběta se hodiny a hodiny učila, jak být vzornou, poslušnou manželkou muži, k němuž ji netáhlo nic, ani pramalý cit. Nebylo divu, že často utíkala z hradu a prostovlasá se ani nenamáhala osedlat koně, s nímž podnikala vyjížďky, někdy zaměněné za útěk. Při jednom z těchto ukázkových porušení pravidel se stala obětí svodů jistého maskovaného muže. Stalo se tak poprvé, ale rozhodně ne naposled. Dívka, která do této chvíle nepoznala něžnost od muže, se do cizince rázem zamilovala. Tajně se s ním scházela na jednom z palouků, kde se milovali a po několika týdnech nesčetných návštěv si začali plánovat i útěk a život v jiném městě, daleko od jejího světa.
Leč nestalo se tak. Ference se brzy vrátil, doma nastal tvrdý režim zamezující Alžbětě jakýkoliv svobodný pohyb. Pár dnů na to přišlo zjištění, že je těhotná. Nikoliv však s manželem, co se do této doby snažil uzavírat mírové smlouvy, případně zbrojit proti Turkům. Těhotenství se svými služebnými i tetou Uršulou stihla uchovat v tajemství a malá Eržika, narozená předčasně o sedm měsíců později, byla odnesena do bezpečí k důvěryhodné rodině. Alžbětě bylo řečeno, že bohužel její dcera zemřela, což ji nutilo skrývat se po nějaký čas. Zdálo se jí, že přišla o jediné spojení se svým milencem, jehož identitu se jí později podařilo vypátrat. Než však stačila opravdu opustit svého manžela a s Thurzou Jurajem Závodským utéct, cestu a plány jí zkřížila početná banda zbojníků. Už nějakou dobu se s nimi její manžel potýkal, pokoušeli se svrhnout jejich rod a dát jakási práva obyčejným lidem. Při jedné ze šarvátek se jim povedlo mladého muže zabít. Alžběta? Nikdy jim neodpustila. Všechny zbojníky se pokusila pochytat, ale Andrej Drozd, jejich velitel, jí přeci jen utekl.
Nešťastná mladá žena opustila hrad, kde do této doby pobývala, stěhujíce se na zámek v Čachticích. Zde figurovala dlouhou dobu jako neblaze proslulá Čachtická paní, žena, která je pro věčné mládí schopna zatratit duši. Tak se i stalo. Podivné přání bylo temnotami vyslyšeno a ze ženy se stala krev sající kobylka. Či spíše sukuba - první a jediná, která si brala životní sílu svých milenců, sytila se jí, aby mohla přežívat dekády, možná i staletí poté, co bude jednoho dne prohlášena za mrtvou. Své tajemství uchovávala tak, jak bylo známo ze zápisů svědků: koupele v panenské krvi, mrzačení, dokonce i vraždy. Z dříve vzdělané dívky se stala šílená vražedkyně. Ani tento status jí nezabránil spát s muži i ženami (jak se ukázalo, s těmi předně), jejichž řada se netenčila, spíš naopak. Každý toužil poznat krásnou a stále mladistvě vyhlížející Alžbětu Báthory, krvežíznivou Čachtickou paní.
I těchto několik let zmizelo mávnutím kouzelného proutku. Proti Alžbětě se zvedla vlna odporu následovaná skandálem, při němž byla obviněna z krutostí na svých poddaných a služebnictvu. Jen díky příbuzenskému vztahu s polským králem Štěpánem Báthorym byla ušetřena popravy. Rozsudek zněl: doživotní vězení. Z toho se jí krátce poté podařilo utéct, ač zápisy v kronikách hrdě praví cosi jiného. Nikdo si nechtěl připustit, že zmizela už tak brzo po svém uvěznění a tato událost byla přísně tajena, dokud nebyla prohlášena za mrtvou.
Zde by se dalo říct, že příběh Alžběty Báthoryové končí. Není tomu tak. Hnaná touhou po pomstě a zaslepená láskou i vidinou nekonečného mládí, se rozhodla potrestat všechny, kteří jí budou stát v cestě. Doposud hledá svého milovaného Juraje, reinkarnovanou duši milencovu. Taktéž zůstává v jejím hledáčku i Andrej Drozd, vrah, kterého toužila potrestat a připravit o vše. O jejím dalším životě není nic známo. Snad jen to, že jedna žena s podivným přízvukem se před nějakým časem objevila v Londýně. Co je však zač? Toť zůstává nezodpovězenou otázkou.
Mluví se o ní jakožto o největší ženské masové vražedkyni v dějinách lidstva. Řada výzkumů a autorů bájí, pověstí a pohádek ji připisují až 650 případů vražd a až 2000 obětí. Duševně labilní Alžběta se dle báchorek koupala v krvi nevinných panen, aby zůstala navždy mladá. Co je na tom pravdy? Odpověď na tuto otázku zná pravděpodobně pouze sama dotyčná, Čachtická paní, jak se jí říkalo, odsouzená k vězení na svém hradě. 
Leč nestalo se tak. Ference se brzy vrátil, doma nastal tvrdý režim zamezující Alžbětě jakýkoliv svobodný pohyb. Pár dnů na to přišlo zjištění, že je těhotná. Nikoliv však s manželem, co se do této doby snažil uzavírat mírové smlouvy, případně zbrojit proti Turkům. Těhotenství se svými služebnými i tetou Uršulou stihla uchovat v tajemství a malá Eržika, narozená předčasně o sedm měsíců později, byla odnesena do bezpečí k důvěryhodné rodině. Alžbětě bylo řečeno, že bohužel její dcera zemřela, což ji nutilo skrývat se po nějaký čas. Zdálo se jí, že přišla o jediné spojení se svým milencem, jehož identitu se jí později podařilo vypátrat. Než však stačila opravdu opustit svého manžela a s Thurzou Jurajem Závodským utéct, cestu a plány jí zkřížila početná banda zbojníků. Už nějakou dobu se s nimi její manžel potýkal, pokoušeli se svrhnout jejich rod a dát jakási práva obyčejným lidem. Při jedné ze šarvátek se jim povedlo mladého muže zabít. Alžběta? Nikdy jim neodpustila. Všechny zbojníky se pokusila pochytat, ale Andrej Drozd, jejich velitel, jí přeci jen utekl.
Temné, děsivé, přinášející nic jiného než-li strach do srdcí svých obětí. Takové jsou čarodějnice - ženy popisované jako krásné, půvabné, fascinující a uhrančivé na první pohled, ale uvnitř? Samý jed a prohnanost, úskok hodný predátora. Baví se lidským utrpením, rozsévají zkázu a uchu lahodící melodií nebývá nic jiného než křik a prosby o milosrdenství, k němuž beztak nikdy nedojde. Ti, kteří se setkali s jejich pravou podstatou, dosvědčují, že pronásledování těmito ďáblovými služebnicemi bývá mnohem horší, než za každým rohem potkávat samotného vládce pekel. 
Služebnice noci, jak sami sebe vznešeně nazývají, kdysi působily jakožto milé čarodějky na straně dobra, světla. Něco v nich se však zlomilo, svedlo je na scestí a od té doby se vydaly cestou temnoty a hrůzy, životu zasvěceného Ďáblu a temným božstvům, které uctívají. Za noci se mění na ohyzdné stvůry s bledou kůží bez jediného vlasu, očima zářícími pronikavou žlutí obklopené černotou namísto bělma. Jejich těla bývají pokryta škrábanci a jizvami na důkaz otroctví spojeného s jejich pánem, Ďáblem, jemuž jsou zasvěceny. Či v tomto případě spíše zaprodány. Plynule hovoří Verbis Diablo, tedy slovem Ďábla, kterýžto bývá označován jako zničený jazyk andělů, převrácený, zkažený. 
V rámci rozdílu mezi čarodějkami a čarodějnicemi, je tento druh považován za světlý, tedy dobrý, ačkoliv lidé jimi pohrdají. Hlavně ti, kteří důvěřují vědě a technice rozvíjející se za podpory akademie. Bývají často označovány za lesní čarodějky, bylinkářky se znalostmi z okultismu, slabé dívky a ženy, které nevládnou silami temnot. Čarodějnicemi bývají opovrhovány, pokud se je nepokouší přetáhnout na svou stranu, dostává se jim výsměchu a urážek, neboť jejich magie bývá především podpůrná díky excelentními zkušenostmi v oblasti bylinkářství a přípravy lektvarů. I když jsou považovány za slabší ve svém odvětví, mohou disponovat velmi silnými nadpřirozenými schopnostmi - zvláště pak v oblasti věštění, často zasahující do jasnovidectví, a výrobou amuletů, které chrání nositele před i tím nejhorším zlem.
Čím však bývají silnější, tím těžší pro ně bývá držet se stezky dobra. Nezřídka kdy dotyčná balancuje na hranicí mezi světlem a temnotou, a bohužel se stává, že přepadne na špatnou stranu a stane se z ní jedna z disponentek temných sil, tedy čarodějnice. Zvláště je mají za úkol chránit lupus dei, vlcí boží, kteří na tyto ženy dávají pozor, pokoušeje se je udržet na té správné cestě. Jakmile čarodějka podlehne temnotě, ztrácí své přirozené schopnosti a už se nemůže nikdy vrátit. Její duše zůstává pokřivená až do konce života. Také se nezdá jako účinné je přeměnit, ať již na upíry nebo lupus dei. Ve všech dochovaných záznamech čarodějka nepřežila pokus o transformaci, což u bratrstva Svobodných zednářů vedlo k uvalení zákazu.
Mezi upíry taktéž funguje jistá hierarchie, která zůstala zachována po generace. Předchůdcem celé této rasy je Drákula, původní a vůbec nejstarší upír z celé linie. Po něm následují mistři (někdy nazýváni velmistry), jedni z prvních, které přeměnil na sobě rovné. Zkazky o jejich původu sahají až ke starověkému Egyptu, ale takových přežilo už jen zrnko, slabá hrstka. Mistři bývají popisováni jako nejstarší a nejsilnější, taktéž jejich krev nese bohaté účinky - jako jediní spolu s Drákulou mohou přeměnit někoho na upíra. Jejich vzhled zůstává po nocích notně odpudivý. Jako jediní se kompletně mění do znechucující podoby holohlavého stvoření s rudýma očima a ústy plné tesáků. Disponují velmi ostrými nehty připomínající drápy, jimiž dokážou seknout tak, až vyrvou maso z těla. Jejich kůže nabude exoskeletárního vzhledu a výraznou plochu zabírají okultní hieroglyfy. Ve své temné podobě se neradi halí oblečením a loví nazí (pokud se vůbec vydají na lov).
